Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Interval tři roky se stal jakýmsi nepsaným milníkem pro vyhlížení nového alba duetu Darkthrone. Pravda, jde možná o náhodu stiženou posledními nahrávkami, nicméně jako zajímavost to zní hezky. A protože minulá deska vyšla v roce 2016 máme tu jejího nástupce. Tím se stalo album Old Star, což není název, který by se mi nějak líbil, ale to je asi jediná antivlastnost, kterou k dílu chovám.

Jasně, když Darkthrone, tak rovnou hodnotíme vysoko, kašleme na všechno a klaníme se kultu. Ano, máme k tomu totiž své důvody. Tahle deska se totiž lehounce vrací někam do dob The Cult Is Alive, tedy do času, kdy se do tvorby kapely začaly velmi citelně ukládat vlivy starých metalů. Možná i proto ten název Old Star. Ačkoliv novinka není tak zuřivá, jako její výše zmíněný sourozenec, rovněž postrádá i určité veselosti, které jsme mohli bezprostředně vstřebávat na minulých albech. Fenrizův čistší zpěv a heavy punkové halekání je fuč. Do uší se vrtá jen drzý Tedův vokál, který pak dostává desku do správně kompaktní uzavřenosti. Nějakou výraznou změnu, ale fakt nečekejte. Od prvních tónů poznáte, že to jsou oni, že to je ten jejich staronový zvuk, kterým si dělají radost a popírají existenci aktuálního letopočtu. Co víc, oni ani nepřipouštějí, že by kdy nastalo nové tisíciletí. To všechno lze z těch tónů bezpečně vyčíst.

Už obal samotný ctí určitou tradici a potvrzuje fakt, že nejbarevnější obálkou byla ta na Plaguewielder. Je to tak jednoduché a přitom tak pestré, že prohlížením obrázku zabijete nějakou tu minutu navíc, oproti běžnému zkoumání například nových Rammstein. Hudebně se frčí na modelu rockových a metalových klasik osmdesátých let. Myslím, že Fenriz je dnes poslechem old school nahrávek natolik prosycen, že možná ani neví, že některé riffy už kdysi objeveny byly. A nebo jsem idiot a nepoznal jsem umělcův záměr a osobitý šprým. Vůbec bych se tomu totiž nedivil. O čem, že to mluvím? Tak zkuste první půlminutu tohodle a hned po tom první půlminutu tohodle. Náhoda? Černý album je asi jediný, který zná snad každej fanda střídavého/stejnosměrného proudu nazpaměť, takže jde o poměrně okaté využití. Ale, jsou to Darkthrone, takže může jít s klidným svědomím o vtip.

Tím se lehce dostávám k faktu, že nová deska nesrší nijak zvlášť exkluzivním přínosem do hudební učebnice jejích dějin. Je to novodobě zahraná klasika, prověřené a fungující manévry v patřičně autentickém soundu a punkovém duchu. Je to druh hudby, která autory baví, kterou mají v krvi, že to z nich prostě musí ven. Ale podobné cancy píše asi každý, komu se nová tvorba skupiny líbí od roku 2007 bez výhrady. Já mám rád komplet všechno, protože každé období má své a to nové se mi líbí pro ten patřičný nadhled a lehkost. Old Star je ale oproti třeba minulé Arctic Thunder v něčem jiné. Je to ona, již výše zmíněná, ucelenost, kterou deska má díky zvolenému vokálu. Zatímco dříve se pánové za mikrofonem co skladbu střídali, tak tentokrát jde o jednotvárný model. Ten parádně funguje, ale pochopím, když někdo řekne, že díky němu se přestává v albu orientovat a ztrácí se mezi skladbami. Co si budeme povídat, ono i to tempo je vesměs stejné, takže pokud tomu nedáte vícero poslechů – lehce nabydete dojmu fádní nahrávky. To už je ale zase na každém jednotlivě.