Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darvaza - We Are Him

DarvazaWe Are Him

Garmfrost14.1.2026
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Darvaza jsou na We Are Him více meditativní, ale stále divoce vyjí s krví svých obětí...

Pro tvorbu italsko-norských Darvaza mám slabost. Poslouchám je od jejich prvního EP The Downward Descent. Pánové Wraath s Omegou patří mezi muzikanty, o kterých se ví, o kterých se mluví, a za kterými stojí doslova tuny výborné muziky. Propojení obou individualit příjemně rezonuje na různorodé strany vnímání. Každý přichází k hudbě z trochu odlišné sféry, přičemž oba se v mnohém střetávají. A právě tohle střetnutí a prolnutí se odehrává zejména v Darvaza.

 

První roky to vypadalo, že Darvaza holdují pouze krátkým nahrávkám, jejichž síla je doposud ohromující. Ovšem po sedmi letech existence nahráli dlouhohrající prvotinu Ascending into Perdition, které mě ve své době docela bavilo, ale velice rychle přestalo. Sílu kratších počinů zdaleka Ascending… nedosahovala. Přiznám se, že jsem s obavami druhou desku vyhlížel, respektive ani ne, protože toho vychází i tak strašně moc, proč se tedy zahazovat s něčím, co mi nesedí… Nedalo mi to, díky Spotify jsem neměl šanci na album nenarazit, tudíž ano, s obavami si album pustil… A světe div se… We Are Him je hodně podobně směřovaným dílem jako jeho předchůdce, nicméně skladby jsou v mnohém zábavnější.

 

Jak vlastně popsat styl, který Darvaza produkují? Je každopádně přísně ryzí, ale také je rock n’ rollový a punkově divoký. Je pekelný, špinavý jak vrahovo svědomí. Je minimalistický i vrstevnatý. Omega je duchovněji položený a ve We Are Him jeho cítění vnímám. Decentně, ale jsou tam. Skladby střídají různé polohy. V úvodu alba jsou více natlakované do kotle lákající bestie. Postupně se objeví i atmosférické linie. Lazarus je absolutním kouzelným vesmírem plná.

 

Wraath má v hrdle stovky démonů. Miluju jeho hrdelní šílenství. Tentokrát si však připravil překvapení a překvapil v některých místech kultivovaným projevem. Nikdy se nepouští tam, kde mu to nesedí, ale kdybych přeháněl, nazval bych jeho vrčení občas i zpěvem. Nejsilnější je samozřejmě v protahovaném skučení, kdy je schopný připomenout meluzínu nebo řev divokého zvířete.

 

Blood of No-One vrací nahrávku do divokého víru black n’ rollu, kdy bestie divočí nejhlasitěji, ale odkaz kultivované náladotvornosti, představený v Lazarus, se zde opět jeví, jako důležitá část nových vizí Darvaza. Pánové jsou věrní svému odkazu, ale své kořeny, svou podstatu přetavují do trochu jiného spektra nálad. Velice překvapený jsem pak Slaying Heaven, při jejímž poslechu prožívám podobné emoce jako kdysi u tvorby Lunar Aurora, nebo dokonce starých Burzum.

 

Díky skvěle padnoucímu zvuku, který je podobně širý jako hudební a vokální složka, vyzní naplno každý detail. Produkce je špinavá i decentní. Má hloubku, ale je konkrétní. Baví mě i koukat se na obal. Pracuje se s totožnými motivy a grafikou jako minule. Je znát jasná návaznost.

 

Darvaza mě ubezpečili, že jsou stále to kapelou, která si nehraje na all-star sestavený projekt dvou slavných borců. Jejich nahrávkami je možné se nechat unést i pořádně zadivočit v kotli pod pódiem. Jsou hlavou v oblacích i pevně při zemi. Aktuální rozpoložení je více meditativní, což nevadí jejich démonům zběsile výt s tlamami od krve obětí…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky