Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Britský skladatel, kytarista a zpěvák David Gilmour proslul zejména díky svému účinkování v legendárních Pink Floyd, kde koncem šedesátých let nahradil původního frontmana Syda Barretta. Jeho specifická kytarová hra pak víceméně definovala pozdější unikátní zvuk kapely, který si získal miliony fanoušků po celém světě. Protože se David prakticky po celou svou hudební kariéru soustředil především na aktivity kolem "Floydů", není jeho sólová tvorba příliš obsáhlá. Pouhé čtyři počiny za dlouhých pět dekád aktivního působení na scéně nejsou rozhodně žádným závratným číslem.

Gilmour v podstatě vydával alba jen v dobách, kdy se neměl možnost realizovat jako skladatel ve své domovské kapele. První dvě vyšla v době, kdy se z Pink Floyd stal sólový projekt Rogera Waterse, třetí zase během dlouhého období jejich nečinnosti. Za zmínku určitě stojí i zdařilá kooperace s veterány elektronické scény The Orb na desce "Metallic  Spheres".  Letos nicméně vyšla novinka "Rattle That Lock", což je poměrně překvapivé, neboť ještě minulý rok měl David plné ruce práce s vydáním a propagací posledního floydovského počinu "The Endless River".

Už u předchozích desek platilo, že Gilmourova sólová tvorba byla oproti Pink Floyd vždy více tradicionalisticky laděná a přikláněla se výrazněji ke klasickému pojetí rockové hudby. To rozhodně platí i v případě aktuálního materiálu, kde David kromě rocku koketuje i s bluesem, jazzem či vkusně pojatým popem. Experimentátorské postupy či pokusy o hudební modernu zde sice posluchač nenalezne, ale málokterá hudební legenda, která ve zlaté éře 60. a 70. let určovala směr, si dodnes dokázala udržet tak vysokou a neoddiskutovatelnou hudební úroveň.

"Rattle That Lock" zastihuje Gilmoura v polohách, v nichž je nejsilnější. Celé album se nese v poklidném, lehce zasněném tempu a prostor tak dostává mistrův jedinečný cit pro podmanivě melancholickou atmosféru i jeho unikátní kytarová hra. Jedinou výrazněji vybočující skladbou je "The Girl in the Yellow Dress", vznášející se kdesi na pomezí jazzu a barového blues a textově i hudebně jde o opravdovou lahůdku. Když je řeč o textech, nelze opomenout ani účast Davidovy manželky Polly Samson, která jich opět obstarala většinu a s níž Gilmour spolupracuje již od dob předposlední řadovky Pink Floyd "Division Bell" z roku 1994.

Kromě ní se nicméně na albu podílelo kolem třiceti dalších hudebníků a vokalistů, mezi nimi tradičně i dlouholetí Gilmourovi spolupracovníci jako ex-kytarista legendárních Roxy Music Phil Manzarena (který se opět částečně ujal i produkce), baskytarista Guy Pratt či Robert Wyatt, známý též z další rockové legendy Soft Machine. Početný zástup hostů umocňuje ještě více hudební pestrost novinky, díky čemuž na ní lze nalézt i pro rockovou hudbu ne úplně tradiční instrumenty jako lesní roh, akordeon, saxofon, kornet, kontrabas, ale i nevtíravé orchestrální pasáže.

Aktuální Gilmourův počin je bravurně odvedenou prací ostříleného řemeslníka, který už hudebnímu světu nepotřebuje nic dokazovat a tak dělá to, co uměl vždy nejlépe a úročí s nápadem a lehkostí léta zkušeností a tvrdé práce. Album "Rattle That Lock" je jakýmsi nostalgickým shrnutím Davidova hudebního odkazu a chlubí se zvukovou, producentskou i muzikantskou dotažeností a vytříbeností. Navíc má dle mého názoru potenciál oslovit i tu část fanoušků Pink Floyd, pro kterou byl epilog kapely "The Endless River" možná až moc abstraktní…