Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na otázku, jestli mám raději garážový rock Ty Segalla, anebo umělecky pojatý rock Davida Gilmoura, nemám jednoznačnou odpověď a součty poslechnutých nahrávek za měsíc neeviduju. V tomto se asi řídím mým chemikářem z gymplu, který tvrdil, že jíst se má střídmě z bohatě obloženého stolu. Je to velká pravda a stálo by zato ji někam vytesat. Dopřávám si proto obojí, dnes tedy novou desku od Gilmoura. Ty Segalla příště.

Jak už její název napovídá, jde o živák, dokonce pěkně dlouhý živák (téměř 150 minut jen na 2CD) a snad nebude velké překvapení v tom, že se v něm hodně, ale současně přiměřeně málo zohledňuje před dvěma roky vydaná sólovka Rattle That Lock. Zorientované fanoušky Pink Floyd stejně tak nepřekvapí místo konání koncertu, se kterým už jednou měli co do činění, i když zcela přesně by se mělo napsat, že konkrétně v amfiteátru v Pompejích se nekonalo žádné veřejné představení od roku 79. To jsem si nevymyslel, to se píše v bookletu.

Zmínil jsem, že tenhle živák vyšel na 2CD a slušelo by se k tomu dodat, že tato edice je edicí pro nejchudší fanoušky Gilmoura, protože tímto digibookem ediční nabídka nekončí, ale právě začíná. Pokud nemáte hluboko do kapsy, budete mít hodně možností, jak a za co utrácet. Chci tím říct jen to, že tohle je deska pro starý pány, co už mají děti z chalupy a nehledí na nějakou tu korunu. A přesně takhle nějak se lze dívat i na její hudební obsah.

Ano, muselo to být velké. Muselo to být bombastické a muselo to být přesně takové, jak si každý fanoušek, co na ten koncert zašel, v skrytu duše přál. Logicky se hrálo ze zmíněné sólovky, které je zasvěcen především úvod prvního disku a pak další dvě skladby v jeho průběhu. Celkově pět položek z dvanácti, jedna pak ještě na disku číslo dvě, což dělá šest skladeb z deseti, které ta sólovka obsahuje. Není to špatné skóre, které současně poskytuje slušný prostor pro ověřené klasiky. A o to tady nejspíš šlo, protože podle ohlasu přítomných fanoušků se čekalo právě na ně, v čele (a fakt nevím proč) s Wish You Were Here, za kterou by náš redakční kolega Krusty nedal ani strhanou strunu ze své mighty-bass.

Pro mě asi nejzajímavější je návrat k předposlední floydovské desce The Division Bell, protože jednak ty písničky jsou fakt výborný (v čele s High Hopes a Coming Back to Life) a druhak že už je trochu slyšet, že Gilmor má své roky. Především v What Do You Want From Me, která je hodně zpěvná, jsou cítit pěvecké rezervy a je to takový celkem milý pocit, že naši bohové taky stárnou a neskrývají to. V kontrastu s tím pak působí lehce nepříjemně naprosto profesionální výkony doprovodných vokalistů, u kterých se občas nemůžu zbavit dojmu přetažené exhibice - především pak v The Great Gig In the Sky a In Any Tongue.

Pokud jde o ty návraty do minulosti, není jich zase tak moc a Gilmour se přidržuje buďto své vlastní sólové tvorby, anebo floydovských desek povětšinou z období od Dark Side... směrem do přítomnosti (klasické věci Money, samozřejmě Shine On You Crazy Diamond, Run Like Hell a další). Archiválie se přehrabovaly jen v omezené míře - skladby One of These Days a Fat Old Sun - a dalo by se tak říct, že na své si přijde opravdu každý fanoušek jakéhokoliv období Pink Floyd s výjimkou rané éry.

Co do provedení snad nemá vůbec cenu psát, že i ta nejchudší 2CD edice je lahůdka pro sběratele, tradičně plná fotek, krásně zpracovaná a samozřejmě s výborným zvukem, který je velmi dobře nastaven mezi mantinely „dojem z živého vystoupení vs. čistota záznamu“. Projevy fanoušků jsou minimalizované, vše se soustředí na vlastní produkci, v níž Gilmour působí jako celkem decentní, téměř se nevyjadřující komentátor - možná je na videozáznamech něco víc (nevím), ale na kompaktech je jeho role moderátora koncertu hodně upozaděna. Což vlastně vůbec nevadí, všechen prostor zbývá pro hudbu a o tu zde jde především.