Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Kollar - Where are They​.​.​.​? and other stories

David KollarWhere are They​.​.​.​? and other stories

Ruadek14.11.2023
Zdroj: CD - promo od AMPromotions
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Velmi osobní deska na bázi experimentálního ambientu pro ty, co tohle mají rádi.

Spolupráce Davida Kollara je plná inspirativních jmen, z nichž některé tyto umělce už léta poslouchám. Přiznám se, že Davida neznám a jeho kooperace s těmito umělci mi byla doposud neznámá. O to příjemnější je zjištění, na jak vysokém levelu se náš kytarista pohybuje. Arve Henriksen je norský trumpetista, který například s věhlasným Nilsem Petterem Molværem patří ke špičce severského jazzu, co se pohybuje na ryze experimentální bázi (Nilse jsem před nějakými deseti lety viděl v Ostravě naživo a musím říci, že to byl velmi netradiční zážitek!). Tuhle desku přivedl k životu i Rick Cox, známý spoluprací s dalším pojmem na scéně, Jonem Hassellem. A nejen tohoto trumpetistu mi nová deska Davida Kollara připomíná. Mimochodem, za zmínku jistě stojí i to, že Davidova kytara zazněla i na deskách Stevena Wilsona!

 

Where Are They…? And other stories je dílem ambientním, přestože jde o promyšlenou hru na kytaru. Tu David pečlivě efektuje, prolíná stopy, mixuje s klávesami, smyčkami a tu a tam dodává větší hloubku basovou linkou. Co přesně kde zazní, je při možnostech krabiček těžko určit. Výsledný dojem je velmi atmosférické dílo, do kterého v první skladbě David promlouvá a posluchač záhy pochopí, o jak osobní nahrávku se tady jedná.

 

 

„V dubnu zesnul můj strýc Jozef ‘Džony‘ Tkáč ve věku 56 let. Rok předtím zemřeli moji prarodiče, o které se Jozef staral. Sám zemřel na chronickou srdeční chorobu. Myslím, že zemřel žalem. Zůstal v domě sám. Spal na babiččině posteli, měl ji velmi rád. Můj dědeček hrál na trubku. Byl šéfem dechovky ve Fričovcích. A tak jsem tuto improvizaci začal ukázkou trubky mého přítele a hudebního kolegy Arveho, rytmus je od kamaráda Ricka,“ přibližuje Kollar pohnutý příběh skladby "Requiem For Uncle".

 

Ano, tahle tíživá atmosféra a vlastně osobní zpověď je tím, čím nás David provází. A ta hudba je skvělá, pokud máte rádi experimentální elektroniku, zkreslení nástrojů a netradiční formu ambientu. Vlastně všechno to, co se točí okolo dnešních výrazných trumpetistů, které jsem už jmenoval. Je v tom i ona severská temnota a geniální smysl pro hru se zvuky, jaké zbožňuji nejvíc u Molværa. David ale místo trubky jede struny kytary, kterou třeba ve čtvrté Neurol krásně užijete. Že Neurol, zaujalo Vás? No ano, mimo první a poslední jsou všechny pojmenované po lécích, tedy vycházejí z jeho zkušeností s psychickými a zdravotními potížemi a jsou pojmenovány podle léků na úzkost nebo srdeční arytmii.

 

 

Jak desku shrnout, to je opravdu složité. První skladbu mi Davidův slovní projev trochu narušuje. Dokázal bych si to dílo představit i beze slov. Ne, já tomu rozumím, proč říká tahle slova a že měl potřebu tyhle věci vyslovit, jen mi to k intimní hře se zvuky nějak nesedí. Čtyři skladby jako určitá mezihra, z nichž poslední tlumí zrychlený srdeční tep. Rhytmonorm. Ta je čistě klavírní, trylkuje, spěchá a je velice neklidná. Přehmaty na klapkách, znám ten pocit narůstající paniky. Zažíval jsem ji při cestách prázdným autobusem při covidu. Nevíte, co se děje, svět v nepořádku a nejde to tak snadno spravit. Skladba výborně sedí, je jiná než ostatní, postupně srovnaná do výrazného rytmu až do bodu, kde se zklidní. Jako těsně před pádem do hlubin. A pak poslední, začínající Henriksenovou trubkou, protože strýc byl také trumpetista. A tohle je možná přesně ten neutichající poslední tón, co jej provázel na druhou stranu.

 

Tak intimní celé tohle dílo je. Hodnotit se sice odvážím, ale tiše se přitom vzdaluji a tleskám. Chtělo to odvahu takhle promluvit. Dílo, co není pro každého.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 14.11.23 14:28odpovědět

Krása.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky