Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předchozí dílo z roku 2006 – „Dismantling Devotion“ - mě zaujalo svojí přístupností, která výjimečně nešla ruku v ruce s laciností. Jev málo častý svědčící o dobré práci. Jak se podařilo americkým Daylight Dies navázat na tuto příjemnou vlastnost? Z mého pohledu se stalo několik zásadních změn. Lamentovat nad nepůvodností je u Daylight Dies nošením temna do hlubokého lesa. Musím však apelovat na značnou podobnost struktur skladeb a melodií s Paradise Lost a dalšími předky. Tento příměr dříve nebyl až tak nápadný, nyní to na albu „Lost to the Living“ tříská do uší více než je záhodno.

Albu „Lost to the Living“ neschází snaha působit pestře, doomové drsnější polohy jsou vylehčovány tradičními oddechovkami, nebo procházkami po melodiemi nabitých prostorech. Ale co mám dělat s pocitem, že na mě všude číhá „Icon“ nebo „Draconian Times“? Zářným dokladem jest „A Subtle Violence“. Dalším nevítaným faktorem je nuda, především v instrumentálních skladbách, kde se jen levituje, recituje, hudebně paběrkuje. Nezapomíná se ani na Katatonii a jejich melancholii, to když se Daylight Dies dostávají do jemnějšího melodičtějšího rozpoložení, které mne však uvádí v tuhé dřímoty, neb není co objevovat. Inu, přenesu se přes narýsovanou nepůvodnost a budu se snažit hledat klady. Mezi ně jistě patří dovednost zkomponovat všechny klišé do slušivého kabátku. Drsnost je vyvážena klidnou akustikou, vše se pečlivě plánuje a pouští v pravý čas. Víc nedokáži vychválit.

Katatonickými vlivy se album v polovině doslova složí ve zbytečnou placku, která paběrkuje, ubírá se na drásavosti, ale naopak je dovoleno bobtnati plíživé melancholii. Bohužel nic zajímavého nebo nápaditého nenacházím a vyloženě se koncem alba musím protrápit. Nebýt skutečně podařené „Descenting“, konce alba se nedožiji. Vše, co bylo v tomto pojednání doposud řečeno, je však velmi relativní. Album časem vykvete, vůně předloh začnou být pro posluchače méně významné a má tak prostor proniknout do jádra. Na tomto albu je paradoxně prozření složitější, i když se hudba na oko tváří otevřeněji.

Hlavní dominantou je nyní zmíněná melancholie, která album halí pod nejakostní sukno, které na první omaky nepůsobí přívětivě. Album má rostoucí potenciál, přestože vím, že po proniknutí budu odměněn jen slušným řemeslem a žádnou jinou přidanou hodnotou. Daylight Dies nahráli další kvalitní dílo, ale už si ho nemohu tak vážit, jako předchozího, neboť potenciál, který v kapele nacházím, je stále stejný a neměnný. Co mohlo napoprvé zaujmout, je nyní jen slabé pokračování. Uznávám snahu o jistý progres, ale je to posun? Spíše se jedná o nabalování jiných inspiračních zdrojů a dávno řečených předloh.