Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dødsengel - Bab Al On

DødsengelBab Al On

Sorgh30.3.2023
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Jako bych se vrátil v čase a poslouchal kdysi oblíbené bubáky. Atmosféru tajného vzrušení z rouhání mi připomíná poslední album Dodsengel.

Nutno říct, že desky podobného ražení už dlouho neposlouchám. Jen svátečně si připomenu nějakou legendu, ale nové věci už nesleduji. Proto na mě Bab Al On zapůsobilo jako duch a připomínka toho, že daný žánr stále žije. Dødsengel zajišťují, že to herr Gott nemá lehké ani v dnešní hektické době, kdy už ho většina lidí nechává dřímat v klidu na nebesích. Norové mu urputně zatápí pod kotlem a práší svými bezohlednými kytarami do očí.


Tahle jejich zaměřenost a pozastavený vývoj mi v jejich případě připadá na škodu, ale zase na druhou stranu chápu, že se to spoustě fanoušků líbí. Bab Al On vykazuje v kontextu jejich tvorby minimální pokrok a jako jejich v pořadí páté album působí jako zastydlý čtyřicátník bydlící u maminky. Sympaťák, ale ne a ne vyrůst. Stejně tak Bab Al On na první pohled klame falešnými znaky dospělosti, ale pod sutanou je to holátko. Black metal v jeho drážkách patří o deset, patnáct let zpátky, dnes si ho dají jen zatvrzelí ochránci nehmotného kulturního dědictví. Pokud by nám stačilo toto, není co vytknout. Z pohledu zmlsaného a zestárlého kritika mi však vadí to, že album postrádá nějaký zajímavý nápad. Místo něj nás kapela zásobuje dostatkem planého tlachání, dutých meziher a řadou nezáživných melodií vracejících do hry omšelé postupy. Síra už postrádá štiplavost a zásluhou dnešních větrů z ní zůstává jenom slabý smrad. Rituální tlachání a oblíbená intra na sebe vzaly až příliš dominantní roli, zatímco slušnou a nápaditou vypalovačku aby člověk pohledal. Takže i když deska obsahuje jedenáct skladeb, zdá se být přeborníkem na ty zcela zbytečné. Annihilation Mantra, Agnus Dei, Dies Irae, co to krucipísek je? Přišel jsem si pro black metal a tady se drnká jako o fiestě a uši jsou týrány neustálým tlacháním.

 

Naštěstí se najdou i docela dobré kousky, které ukazují, že Dødsengel nejsou prázdnou bublinou a mají své místo pod měsícem. The Lamb Speaks zaujme nevšední melodií, nebo zajímavým zvukem kytary. Sice nakonec zjistíte, že je to takový nastavovaný kolovrátek, kterému by slušela poloviční stopáž, ale budiž. Na příkladu Hour Of Contempt je zase vidět, jak je možné prostou změnou rytmu odlehčit atmosféru a rožnout světlo v proudu temného rituálu. I hlasově se zde daří zaujmout a dobře se to poslouchá. Ale stále cítím, že tohle vše jsou jen berličky, kterými se snažím album obhájit. U silné desky by se o nich ani nemuselo mluvit.  

 

Dødsengel nejde odepsat jako trapné šašky. Stačí se vrátit o pár let zpátky a pustit si jejich album Interequinox. Tady je nalezneme ve vrcholné formě, tady se vaří opravdu pekelný guláš. Místo klišoidních formulací, kterými Bab Al On přetéká, zde můžeme najít ušlechtilé zlo, ze kterého sálá nelidský chlad a sebejistá svrchovanost. Skladby si libují v odlišnostech, každá se v zrcadle reality odráží jinak deformovaná a zarývá se hluboko do paměti. Interequinox a Bab Al On jsou nesrovnatelné nahrávky a ta novější hraje bohužel druhé housle.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky