Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak trochu skrytě se na svět vyklubala nová plnohodnotná nahrávka Fleurety a jakmile jsem tuhle skutečnost zjistil, vnitřně jsem pookřál. Mnul jsem si ruce v očekávání, jaký způsob fúzování a parazitování kapela tentokrát zvolí. Tohle duo vždy bylo, je a snad ještě bude platit za podivíny, o tom žádná. Minimálně za takové, která hážou své metalové já do osudí podivných rošád, žánrových odlišností a dalších hezky ošetřovaných škod na ocelovém ústrojí pravého kabaretníka.

Od podobných praktik je už víc jak sedmnáct let na světě především album Department of Apocalyptic Affairs, které vydatně podpořilo fantazii na téma odvážně vykonstruované metalové avantgardy. A pokud na posledních mini-nahrávkách tíhli Fleurety zpět ke špinavému metalu a svým způsobem více či méně evokovali časy dávného debutu Min tid skal komme, novinka tohle nastavení jen potvrzuje.

Základem je tedy metal, v pár případech rovnou jeho rouhavě blackmetalová odnož. Disharmonická, avantgardní, divná. Stejně tak zatuchlá a přitom obscénní. Vedle hlavní dvojice kverulantů se na albu podílela čtveřice hostů, přičemž zejména Carl-Michael Eide, řečený Czral, přispěl svým specifickým vokálem do diskuze, kterak jsou Fleurety najednou tolik blízko Virus a hlavně Ved Buens Ende. Czral je zkrátka jen jeden, takže se není čemu divit, prostě to tak v současnosti je. Pokud bychom se dál bavili o vokálech, jsou to na pár výjimek zrovna ony, co činí desku ještě předvídatelnější. A hudebně? Hudebně je The White Death poměrně tradiční záležitost s pár výstřelky.

Doslova se dá řict, že je neškodná. Zastydle si brblá pod vousy, pomalu tahá za nitky rozvrzané avantgardy, která má své hezké momenty (a já se k nim rád vracím), ale jako celek nemá sílu říct nic navíc. Jen přehrává stokrát přehrané a je od ní pozorné, že se drží při zemi a za každou cenu teatrálně neexhibuje. Ten zdánlivý nezájem o dění kolem se však kapele také vrací jako bumerang. The White Death je unylá pohoda, přízemní ploužení ve stínu uličky, louhovaný čajda bez chuti a chuť na něco jiného. Na něco, co momentálně není v dosahu.

Celé to na mne působí jako vyhasínající plamínek nadějí vyhasínajícího potenciálu kapely, která jej před lety měla o poznání výš. Fleurety rezignovali na hledání lepších zítřků a natočili album, které se až příliš spokojí s tím, že znít předvídatelně a bez zjevné identity bude stačit. Ale nebude. Až na pár světlejších momentů je novinka nudnou deskou bez jiskry.

Milovníci klasicky rozhašené metalové avatgrady se zaradují, odpůrci složí nohy pod stůl a pustí si něco jiného. Pak tu budou takoví, kteří čekali víc. Něco svěžejšího, povzbudivějšího. Nechci aby tahle recenze na desku jen plivla a odvrhla ji, ale já ji vidím jako etalon pro průměrně zpracovaný příspěvek do avantgardně metalového polosvěta polopravd. Sem tam špetka radosti, pak už jen mlhavé vyprávění starých příběhů.