Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hallatar - No Stars Upon The Bridge

HallatarNo Stars Upon The Bridge

Ruadek14.5.2018
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Dílo opředené smrtí, ve stylu death-doomařiny staré školy. Jistým způsobem unikát na scéně, který zároveň nemá důvod k pokračování.

Život je někdy krutá bestie, která ukáže svou temnou a zlou stránku, když to nečekáte. Projekt Hallatar je opředen smrtí, ovšem ne tou spjatou s určitou pózou nebo image, ale s reálnou smrtí. Hallatar je posmrtným pomníkem a převyprávěním příběhu zesnulé Aleah Stanbridge z Trees of Eternity (a Swallow the Sun, Amorphis...). Zpěvaččina smrt, datovaná k roku 2016, je jednou z nejsmutnějších událostí kovových novodobých dějin a těchto 9 věcí promlouvá nejen hlasem jejího partnera (Juha Raivio), ale i hlasem jí samotné. S touto deskou, pozoruhodnou už jen svým vznikem a lidmi okolo ní, to není lehké. Poslech dokáže doslova fyzicky bolet, není to mnohdy ani nijak příjemné, přesto je třeba to slyšet.

 

Je tu třeba vysvětlit, že za projektem stojí především Juha Raivio ze Swallow the Sun. Její životní partner, který věci složil a noří svou muziku do nejtemnějších sfér, jakých je schopen. Nikoho, natož sebe, přitom nešetří. Do projektu Hallatar logicky zapojil persony, kterých se její osoba skutečně týká, proto je za mikrofonem zpěvák současných Amorphis, Tomi Joutsen. Za bicí soupravou sedí Gas Lipstick (ex-H.I.M.). Trojlístek je kompletní, více jmen není potřeba, jít až na dřeň stačí pouze v základní nástrojové sestavě.

 

Muzika samotná je doomařina starých časů, dýchá atmosférou hlubokých depresí (připomíná staré Paradise Lost a My Dying Bride) a noří se stále hlouběji do mlhy a chladu. Hvězdy na mostě přestaly navěky svítit, poslední kroky odešly snad až do země Valar a dlouhá kapitola dějin jest uzavřena. Světlo Valinoru navždy zhaslo. 

 

 

Už sedmiminutový otvírák Mirrors jasně načrtne, s čím se musí posluchač popasovat a co očekávat. Hodně hrubý materiál, nikam se nespěchá, Joutsen týrá hrdlo a dává si záležet na každé frázi. Tohle bolí. Melodie pramení z rukopisu Raiviových Swallow the Sun, tohle nelze přeslechnout. I ti se na své tvorbě noří hluboko, tohle je ale osobní trýzeň a trojice ji hraje především pro sebe. Příběh je vyprávěn až do svého konce, kde bych vyzdvihl právě onu druhou polovinu desky. Skladba Severed Eyes je kusem, co dostává člověka do kolen, je to cosi, co jsem na té desce nečekal. Intenzivní, čisté a jednoduché, především skvostně odzpívané. Smutné a krásné, takové poslední světlo na cestě k vrcholu mostu, kam už dvojice nikdy nedoletí. Jako pomyslný vrchol desky lze považovat její úplný konec. Dreams Burn Down jsem si pouštěl ještě hodně dlouho i jen jako samotnou věc. Je to konec všeho, sny a touhy se pálí a ničeho dalšího už nelze dosáhnout. Co se nestihlo, se nestihne a co bylo prožito, to bude postupně zapomenuto. Drásavý řev a nad tím vším pomalu tekoucím teskněním hlas té, o které se tu celou dobu vypráví. Z archivu vytažený nápěv Aleah zastavuje v čase vše okolo a zbývá jen poslouchat, o jak nádherný hlasový projev jsme s její smrtí přišli.

 

Aleah bych bez otálení přirovnal k ženskému protějšku Jonase Renkseho z Katatonie. Jejím vrcholem je pro mne jediná velká deska, které se kdy účastnila a to jsou Trees of Eternity. Zpočátku jsem už jen z profilových fotek této bandy získal klamný dojem, že se jedná o klasickou front-woman kapelu s velkými aranžemi a tunou goth-patosu. Tohle je ale úplně jinde. dalo by se říci, že jde o vynikající průsečník mezi Katatonií a Swallow the Sun se ženským zpěvem, jaký jsem nikdy předtím neslyšel. Aleah měla totiž svůj projev vždy hodně jinde, smutný a zvláštně tajemný. Skoro až tichý, zvláštně zasněný. Je faktem, že už tuto desku odzpívala s tím, že se v roce 2013 dozvěděla ortel o rakovině, která ji postupně spalovala a ona už věděla, že tento boj nevyhraje. Finální mix proběhl v roce 2016, po její smrti, kdy ještě stihla nahrát všechny hlasové party. Samosebou byl základním článkem v kapele opět Juha, který dokázal s kapelou složit a nahrát snad vůbec ten nejlepší atmosférický metal, nejblíže podobný Katatonii.

 

 

Berte tuto desku a tuto recenzi jako upřímné doporučení k poslechu a to nejen této desky, ale i desky Trees of Eternity. Taktéž není od věci současně doporučit trojdesku Swallow the Sun, Songs from the North I, II & III. I na ní najdete zpěv zesnulé Aleah, čímž se vše postupně uzavírá a zbývá jen dodat, že deska od Hallatar je dílem, co nevzniká často a její existence je takový malý unikát. Okolnosti jeho vzniku jsou ostatně jasně dané.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky