Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Melodies - Fabled Machines Of Old

Dead MelodiesFabled Machines Of Old

Symptom30.7.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 Series II / Marshall Major II
VERDIKT: Nečekaně osvěžující nahrávka zkoumá možnosti temné ambientní hudby z perspektivy akustické kytary.

Překvapení a vývoj jsou v hudbě z dlouhodobého hlediska tolik, co čas v lidském životě, totiž ta nejcennější komodita. Tom Moore si to evidentně uvědomuje, a tak na nové nahrávce přichází s oživením v podobě akustické kytary v hlavní roli. Je to spojení nečekané, v rámci diskografie oregonského labelu Cryo Chamber poměrně neslýchané a o to cennější, že bezvadně funguje a dává jinak mnohdy monotónním nahrávkám nový rozměr plný energie. Ve vedlejších rolích se mihne elektrická kytara, zazní baskytara i field recording a samozřejmostí jsou syntezátory mnoha odstínů.

 

Premisu příběhového pozadí, která nemůže být jiná než fantaskní, napoví výjev na titulní ilustraci. Ať už jde o zpodobnění blízké či vzdálené budoucnosti nebo snad alternativní podoby některého z předchozích století, je to výborná duševní potrava pro všechny milovníky dobrého vypravování. V mysli sledujeme starého barda, který v krčmě provoněné dýmkou a medovinou luští zápisky ze starých svitků a knih o minulosti světa. Příběhy o velké říši z dob druhého věku strojů, kdy proroctví o ohnivém kameni a boj o nadvládu přivedli lidstvo ke zkáze…

 

Krok správným směrem pro diskografii Toma Moora z hlediska její různorodosti, pro svět hudby jako takový asi nic zásadního. Zapojení vícera žánrů z kategorie hudebního minimalismu do většího výpravného celku je ve výsledku osvěžující a oči otevírající poslechový zážitek. Decentní folkařina s akordy vybrnkávanými na klasickou kytaru dominuje zejména první části alba. Ve spojení s šamanskými bubny a pravděpodobně digitálně emulovanými zvuky netradičních strunných nástrojů je možné bavit se o jisté hudební podobnosti s norskou Wardrunou. V případě alba Fabled Machines Of Old slouží hudba především příběhu a jeho atmosféřě, ambice nějak hlouběji postihnout lidovou moudrost a spiritualitu bych tu nehledal.

 

Závěrečné hodnocení nemůže být jiné než kladné. Spojení neofolkové kytary s prvky kinematografické hudby je organické a naprosto funkční. Hráčské schopnosti Toma Moora nedosahují virtuosity velkých jmen akustické scény, proto nečekejte promyšlené a košaté aranže ve stylu německých Empyrium a jim podobných. Na druhou stranu může být jeho projev záměrně tlumený, aby lépe sloužil potřebám skladeb samotných. Na každý pád jsou repetitivní motivy ve vynikající symbióze s okolním děním, do kterého svou trochou přispěli Simon Heath za Atrium Carceri pro trojku Strawmills Burning a Jim Field za Northumbria pro šestku On Crimson Waters.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 2.8.21 9:45odpovědět

Ten Rozalski (autor přebalu) je fakt všude. My, kluci od deskových her, ho máme na talíři prakticky denně skrze hru Scythe. Naštěstí se na ty jeho výjevy dá dívat do aleluja.

Symptom / 2.8.21 13:01odpovědět

Scythe jsem měl na talíři zrovna včera a je fakt, že atmosféra Rozalskiho ilustrací z obalu přímo odkapává, ale v tomhle případě by autorem měl být Simon Heath.

Lomikar / 2.8.21 17:02odpovědět

Lol, tak to si pro tu inspiraci skutečně nešel daleko. Když jsem to porovnával v detailech, tak ten Heath to má akorát digitálně vyhlazenější a ty jeho mašinky zřejmě neběží na páru, jinak je to némlich to samý. Už třeba ta rozkročená persona v popředí pro měřítko.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky