Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Infinite Granite

DeafheavenInfinite Granite

Symptom29.8.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II / Yamaha HS5
VERDIKT: Nelíbí? Poslechněte si to ještě jednou. A pak znovu. Stále nic? Tak třeba příště...

Deafheaven reprezentují svěží vlnu black metalu pro novou dekádu a v rámci svého žánru se zapsali hluboko do historie, kterou pomáhali spoluvytvářet výraznými a současně různorodými deskami. Nyní, zdá se, přišel čas na změnu a byť je mi novinka Infinite Granite (2021) sympatická, zatím jsem se úplně nezbavil smíšených pocitů, které ve mně probouzí. Změnil se nám poměr hudebních ingrediencí a rychlý soud by mohl znít: vyměkli. Na druhou stranu, tohle není kapela založená na letní sezónu a u podobně dlouhověkých a originálních souborů se dá očekávat chuť procházet změnami.

Kapela se na nové desce rozhodla trochu rozmlžit ostré hrany svého blackmetalového ega a dostat mozek do jiných otáček. Podobné výlety za inspirací nejsou nic nového. Připomeňme My Dying Bride a jejich jednorázový elektronický experiment 34.788%… Complete (1998) a nebo Opeth, kteří cestu zahájenou na desce Heritage (2011) dodnes neopustili. Změna se jako podstata života dotýká i hudby, je třeba se s tím smířit a čerpat z této skutečnosti pozitivitu.

Infinite Granite reprezentuje přirozený vývoj kapely, která nemůže a nechce do nekonečna sekat skladby jako Baťa cvičky. Z emocí zamčených v hudbě jasně vyzařuje dobře známý pocit s příchutí melancholie, tentokrát podaný na lehčí notu. Schopnost žánrové proměny se zachováním typického a snadno rozpoznatelného rukopisu není vlastní všem. Za pozornost stojí i vokální výkony. Před mikrofonem se nestydí žádný z členů a všichni mají co nabídnout. Clarke vypouští z hrdla své klasické screamo jen příležitostně a jako ostatní více pracuje na čistých zpěvech. Instrumentální výkony rozhodně nejsou slabé, ale ruku na srdce, intenzity ubylo. Naštěstí stále jsme v prostředí 1. třídy a bohatost kompozic umožňuje odkrývat pečlivým poslechem nové vrstvy. Jen ty univerzálně líbivé vyhrávky, co se zavrtají hluboko do mozku a pro svou neopakovatelnost si je chceme přehrávat stále dokola, kde jsou?

Na první dobrou jsem Infinite Granite považoval za z větší části nezajímavou desku. Více poslechů, motivovaných příslibem, že to nevšední se nachází mimo komfortní zónu, nakonec přineslo i větší porozumění. Jako dobrý příklad jmenujme koncentrovaný klid jedničky Shellstar. Velký moment nahrávky představuje i sedmá The Gnashing, která plyne v příjemně rychlém tempu a mistrovsky graduje. Při posledním kusu Mombasa zavzpomínáte na zlatou éru kapely během tklivé kytarové melodie za doprovodu virblu v blastbeat režimu a hlasivek ve stavu blízkém agónii. Neméně kouzelná je i první polovina skladby s hypnotickým intrem. Závan starých časů v sobě má i závěr šestky Villain s epicky rytmizovaným kovem a dotekem screama.

Jakkoli jsou mé sympatie pro kapelu vysoko, doba, kdy jim bylo moře po kolena, minula. Teď jim trochu šplouchá do holínek... Minimálně do těch tvrdě metalových. Nejvíce otazníků ve mně zpočátku vzbuzovalo nezvykle generické vyznění, nakonec jsem si po přeřazení na jinou rychlost svou cestu k desce našel. Totiž, jeden z mentálních úkolů, které Infinite Granite na posluchače klade, je zapomenout na veškeré formy či zažité standardy, plně se oddat poslechu hudby a přijmout ji nebo zavrhnout.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky