Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deafheaven reprezentují svěží vlnu black metalu pro novou dekádu a v rámci svého žánru se zapsali hluboko do historie, kterou pomáhali spoluvytvářet výraznými a současně různorodými deskami. Nyní, zdá se, přišel čas na změnu a byť je mi novinka Infinite Granite (2021) sympatická, zatím jsem se úplně nezbavil smíšených pocitů, které ve mně probouzí. Změnil se nám poměr hudebních ingrediencí a rychlý soud by mohl znít: vyměkli. Na druhou stranu, tohle není kapela založená na letní sezónu a u podobně dlouhověkých a originálních souborů se dá očekávat chuť procházet změnami.

Kapela se na nové desce rozhodla trochu rozmlžit ostré hrany svého blackmetalového ega a dostat mozek do jiných otáček. Podobné výlety za inspirací nejsou nic nového. Připomeňme My Dying Bride a jejich jednorázový elektronický experiment 34.788%… Complete (1998) a nebo Opeth, kteří cestu zahájenou na desce Heritage (2011) dodnes neopustili. Změna se jako podstata života dotýká i hudby, je třeba se s tím smířit a čerpat z této skutečnosti pozitivitu.

Infinite Granite reprezentuje přirozený vývoj kapely, která nemůže a nechce do nekonečna sekat skladby jako Baťa cvičky. Z emocí zamčených v hudbě jasně vyzařuje dobře známý pocit s příchutí melancholie, tentokrát podaný na lehčí notu. Schopnost žánrové proměny se zachováním typického a snadno rozpoznatelného rukopisu není vlastní všem. Za pozornost stojí i vokální výkony. Před mikrofonem se nestydí žádný z členů a všichni mají co nabídnout. Clarke vypouští z hrdla své klasické screamo jen příležitostně a jako ostatní více pracuje na čistých zpěvech. Instrumentální výkony rozhodně nejsou slabé, ale ruku na srdce, intenzity ubylo. Naštěstí stále jsme v prostředí 1. třídy a bohatost kompozic umožňuje odkrývat pečlivým poslechem nové vrstvy. Jen ty univerzálně líbivé vyhrávky, co se zavrtají hluboko do mozku a pro svou neopakovatelnost si je chceme přehrávat stále dokola, kde jsou?

Na první dobrou jsem Infinite Granite považoval za z větší části nezajímavou desku. Více poslechů, motivovaných příslibem, že to nevšední se nachází mimo komfortní zónu, nakonec přineslo i větší porozumění. Jako dobrý příklad jmenujme koncentrovaný klid jedničky Shellstar. Velký moment nahrávky představuje i sedmá The Gnashing, která plyne v příjemně rychlém tempu a mistrovsky graduje. Při posledním kusu Mombasa zavzpomínáte na zlatou éru kapely během tklivé kytarové melodie za doprovodu virblu v blastbeat režimu a hlasivek ve stavu blízkém agónii. Neméně kouzelná je i první polovina skladby s hypnotickým intrem. Závan starých časů v sobě má i závěr šestky Villain s epicky rytmizovaným kovem a dotekem screama.

Jakkoli jsou mé sympatie pro kapelu vysoko, doba, kdy jim bylo moře po kolena, minula. Teď jim trochu šplouchá do holínek... Minimálně do těch tvrdě metalových. Nejvíce otazníků ve mně zpočátku vzbuzovalo nezvykle generické vyznění, nakonec jsem si po přeřazení na jinou rychlost svou cestu k desce našel. Totiž, jeden z mentálních úkolů, které Infinite Granite na posluchače klade, je zapomenout na veškeré formy či zažité standardy, plně se oddat poslechu hudby a přijmout ji nebo zavrhnout.