Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když se dnes člověk podívá na současné trendy v muzice, na způsob prezentace jednotlivých kapel a interpretů, na jejich vizuální možnosti, jednoznačně dojde k závěru, že možné je úplně všechno a ze všeho se při troše snahy dá za pomocí dobře zvoleného PR udělat slušná, byť často krátkodobá bublina. Způsob sebeprezentace Roba Zombieho se ale z mého pohledu vždycky trochu vymykal, což znamená minimálně to, že byl svým způsobem originální a mezi ostatními nezaměnitelný. Vzezření smradlavého váguse, které se po relativně civilních osmdesátkách naplno rozjelo v letech devadesátých, vytvořilo z tohoto týpka respektovaného a fanoušky vyhledávaného showmana, který si svou porci slávy naplno užil tak dvě dekády nazpět. Kombinace dobré muziky, skvělé pódiové show, efektů, hororové tematiky, ale i humoru a nadsázky z něj udělala hvězdu první velikosti, tedy alespoň za velkou louží. Amerika má tyhle teatrální způsoby ráda.

Jak moc velký byl jeho dopad na evropského, potažmo českého fanouška, si netroufám tvrdit s naprostou jistotou, ale soudě podle mého okolí bych řekl, že rozhodně ne tak velký jako ve Státech a že pokud jde o metalové showmany, plně jsme si vystačili s Marilynem Mansonem a Slipknot. Svého času se můj zájem o Roba Zombieho omezil na jeho hodně dobrou desku Hellbilly Deluxe (1998), kterou o pár let později následovala bezvadná kompilační deska Past, Present & Future (2003), díky které si člověk mohl udělat velmi slušný přehled o tom, jak tahle figura kráčela časem. Mimochodem oslavnou řeč na Roba Zombieho v bookletu této nahrávky má na svědomí sám Alice Cooper. Můj další zájem o jeho tvorbu se následně omezil na náhodné a naprosto nepravidelné poslechy nového materiálu, který mě ale docela míjel, a delší čas jsem strávil snad jen s deskou The Electric Warlock... (2016), kterou bych ale za žádný extrabuřt nepovažoval.

V roce 2021 Rob Zombie vypadá podle všeho pořád stejně a na svém modelu nic nemění. Stejná vizáž, rozpoznatelná grafika desky, její strašně dlouhý název včetně šílených názvů skladeb, už nějaký čas stejná sestava s pilířem v podobě Johnem 5 na kytaru. Jednoduše řečeno naprostá relikvie, Rob Zombie natrvalo zakonzervovaný v minulosti a muzika, která byla tvrdou měnou před více než dvaceti lety. Ale dnes?

Po pravdě mě až překvapilo, jak dobře se mi nová deska The Lunar Injection Kool Aid Eclipse Conspiracy (aspoň jednou si ten její název užijeme) poslouchá a jak zábavná umí být, když jí otevřeme dveře. Do plochy dvaačtyřiceti minut bylo napěchováno úctyhodných sedmnáct skladeb, z nichž řada samozřejmě plní funkci různých meziher či přemostění, a právě tady lze nacházet první pozitiva - deska je dramaturgicky výborně poskládaná. Jasně, je to model hodně starý, ale mně rozhodně příjemnější než dát za sebe deset běžných skladeb, a vyděláno nazdar bazar. Žánrově a aranžérsky je deska slušně bohatá, ať už jde o skvělou elektronickou / klávesovou stopu (pochvalu si zaslouží Keys Mahoney a DJ Kron Garr), nebo o prolínání dalších, občas až netradičních chutí jako výborný dotek country ve skladbě 18th Century Cannibals. Výsledný koktejl je teatrální přesně v duchu Roba Zombieho a vlastně mě nenapadá nikdo moc další, kdo by zněl přibližně stejně.

Na druhou stranu si nelze nevšimnout, že desce poměrně zásadně chybí zásadní hity. Snad s výjimkou The Eternal Struggles of the Howling Man, což je naprosto parádní song s úžasným drajvem, působí všechny nosné skladby lehce unaveným a vyčerpaným dojmem. Pochyby vlastně přichází už s první dvojicí regulérních skladeb The Triumph... a The Ballad of Sleazy Rider, které místy působí jak laciný kolovrátek a nebýt skvělé kytary Johna 5, na pochvalu by to nebylo. Podobný pocit lehkého skladatelského strádání provází poslech vlastě až do konce a je to přesně ten moment, kdy posluchač musí přepnout do zábavního módu a nehledat v nahrávce přísné hudební kvality. Naopak aranžérská fantazie a dramaturgie desky jedou na plné obrátky a pokud se smíříme s faktem, že podobná hudba je především o zábavě, bude to všechno fungovat docela dobře.

Celkově nelze neslyšet, že tahle hudba má dávno odzvoněno a že minimálně pro mě jde spíš o milou vzpomínku na staré časy. Trochu z toho mám dojem, jak kdyby Rob Zombie nejen že převzal část sestavy Marilyna Mansona, ale trochu i jeho hudební žezlo (Shake Your Ass-Smoke Your Grass) a pokračoval v tom, co tak dobře frčelo v druhé půli devadesátých let. Současně je třeba mít na paměti, že jeho styl je neopakovatelný a naprosto osobitý, což je benefit, kterým se nedokáže pochlubit jen tak někdo.