Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V naší malebné zemi máme pro určitou podobu revivalových, tributních, či jiných cover kapel určitou slabost. Je o tom docela hezký díl seriálu Hudební masakry, který se věnuje právě těmto skupinám. Eine Stunde Merzbauten však nespadají ani do jedné z uvedených kategorií v příslušném pořadu. Je to totiž industrial noise revival 666, který přibližuje svým umem hudbu autorů jiných, na poli hluku dosti věhlasných. A tak se stalo, že vznikla formace, která do světa vypustila svou debutovou práci 7305, kterou nyní trochu rozpitváme.

Slůvko pitva možná není úplně na místě, neboť pitvat se dají akorát všelijaké živočišné organismy, kdežto toto dílo dýchá stylem neživým, respektive elektronickým a kovovým, zkrátka zdánlivě mrtvým dojmem. Záměrně uvádím slovo zdánlivě, neboť hlukařská práce, která je v po okraj našlapané desce obsažena, dokáže člověka rozhýbat, zamávat s ním a vycucat z něj i ten poslední kus energie, který v sobě měl. Zda jde o energii kladnou či zápornou, to už je čistě individuální otázka. To lze ostatně tvrdit u jakéhokoliv žánru, a když si uvědomíme, že se nyní potýkáme s industrial noisem, mnozí už předem mají určitě jasno - hlukařina je jen pro úzký okruh lidí.

Eine Stunde Merzbauten vzdávají hold matadorům stylu a každému vystřihli na desce po jedné skladbě. Abych byl přesnější, tak určitou část jedné dlouhé stopy. Začíná se hned poctou domovským Napalmed, kteroužto zastupuje pasáž Žádná hudba znamená hluk. Nenápadný nástup, který se během několika málo sekund zvrtne v nekompromisní déšť tónů, zvuků a jiného, spíše neurčitého rambajzu. Totální výplach, jenž dokonale rozproudí krev a posluchače uvede do stavu jisté nepříčetnosti. Naopak střední část alba je věnována spolku Einstürzende Neubauten (zde si povšimněte náhodné podobnosti jmen revivalu a hlučící ikony), konkrétně věta Deutsch Rum Im Wasserturm. Tato část je poklidnější a v jejích útrobách nádherně rezonuje pravá esence industrialu. Člověk si představuje veškeré ty předměty, neboť jejich (byť elektrifikovaný) hlas je krásně čistý, chtělo by se říci až jemný. Tuto část mám z desky nejraději a i přes varování autorů, že se musí vše poslouchat celé od začátku do konce, tu a tam si prostě vteřiny popoženu právě do tohoto prostoru.Oproti horké elektronice zní tyto minuty více chladněji.

Komu voní emulze, olej, spálené špony a létající struska, bude v ráji. Z poklidné exkurze po fabrice vás naopak vykopne ostrá žiletka, která stylem nepřehledného chuchvalce kabelů vygraduje skladbu / album do jasného vrcholu. Lepšího závěru snad nešlo zvolit, jelikož ansámbl odkazuje na japonského mistra Merzbow, a to přímo závěrečnou pasáží Japahnis, což je adekvátně působivé pojmenování. Snad šílené, snad geniální vyústění má jednoduše tu vlastnost, že okolí rozřeže na kousky, rozfázuje, vyzkratuje, zkrátka obrábí dosti hrubým způsobem, přičemž ona elektronika nestíhá chladit. Ke konci už jen zvolna doznívá, neboť byl oznámen konec maximální stopáže CD. Poslední zvuk a tupé ticho. Snad jen ševelení laseru při jeho zpětném pohybu do základní polohy je pomyslnou tečkou za stručným průvodcem do industrial noise světa.

Co jistě neunikne nikomu, je výtečný zvuk s nádhernou dynamikou, která i v případě tohoto žánru má svůj smysl a podstatu (ostatně jako v jakémkoliv jiném). Za zmínku stojí rovněž zpracování edice: černo-šedý parciálně lakovaný digipak s vloženým barevným bookletem má jednoduše okouzlující charakter.