Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Sunbather

DeafheavenSunbather

Symptom5.11.2013
Zdroj: 2x 12" gramodeska (Red & Gold)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Deafheaven vzali blackmetal, zmuchlali ho do kuličky a vhodili na ruletu post-moderních žánrů.

Představovat posluchačům současné extrémní metalové scény mladou americkou kapelu Deafheaven by bylo jako nosit sovy do Athén. Rovnou zaostříme na nové druhé album, které maluje budoucnost spolku ze San Francisca v růžových barvách.

 

Kdo koupí, neprohloupí? Těžko říct. Sunbather může zklamat toho, kdo očekává dřevní přístup dva roky starého debutu Roads To Judah. Radím vám, nečekejte nic a budete potěšeni. Kapela na nové desce rozhodně neztratila svou tvář a typický rukopis dua Kerry McCoy a George Clarke tentokrát živí progresivita nadžánrových postupů. Z blackmetalového základu říznutého post-rockem si na zadek nesednete, ale „něco“ v podání Deafheaven vylučuje snahu vlichotit se.

 

Že je nový bubeník Daniel Tracy posila, nepotřebuje obhajobu. Slyšíme. Skladby od něj dostávají, co potřebují - rychlé sypačky i pomalejší vyhrávky plné činelů. Kytarové party jsou co do kompozice jednoznačně propracovanější než posledně. Deafheaven si vystačí s technicky nenáročnými riffy, což není na škodu vzhledem k tomu, kolik pamětihodných momentů se podařilo na album dostat. Zřejmě důsledek rostoucí skladatelské vyspělosti.

 

Poměrně troufalou hodinovou stopáž vyplňují čtyři dlouhohrající skladby a tři mezihry, ze kterých je chuť kapely znepříjemnit škatulkování nejčitelnější. Najdeme tu samply, ponurý klavír, kytarové smyčky, drone hluk nebo akustickou kytaru. Energie úvodního riffu první skladby Dream House prostupuje celých devět minut od začátku až po konec s plynulým přechodem do chytlavého outra Irresistible. Pravé zlo rozpoutá titulní Sunbather i The Pecan Tree. V obou případech s umně zakomponovanými oddychovkami, u kterých mě napadá, jestli právě ony nemají na svědomí tu výraznější osobitost? Mnou oblíbená pecka Vertigo přináší porci melancholických melodií s drásavým vokálem, který by mohl mít o pár decibelů víc, ale což.

 

 

Na pultech narazíte na celkem tři různobarevná vinylová provedení, z nichž na mě připadla kombinaci Red & Gold. Solidní single jacket edice – drze jednoduchá a decentní zároveň – se stylovými výřezy v režii Nicka Steinhardta z Touché Amoré se povedla na chvalitebnou. Z odposlechu textům na kloub nepřijdete, proto je přibalen plakát, kde můžete hloubat nad vazbami na Ellisův román Less Than Zero a Clarkeovými stesky o existenčních krizích a těžkostech dospívání.

 

Co s hodnocením? Na prvotinu si rád zavzpomínám, ale zarputile trvat na starých hodnotách nehodlám. Alba jako Sunbather mi dávají naději, že blackmetal ještě neřekl své poslední slovo a díky pracovitosti kapel jako Deafheaven může stále zrát. V novince tuším předzvěst mnohem výraznějších výtvorů, proto se s hodnocením mírním ve prospěch příštích nahrávek a vzkazuji, že neprohloupí, kdo koupí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 5.11.13 8:34odpovědět

Ta deska se mi líbí čím dál víc, cosi jako black metal rozprostřený do těch dlouhých kompozic má velkou sílu, skladba "Vertigo" je v tomhle jasným favoritem. Nejde o nic objevného, ale přesto mi tenhle mix přijde celkem neotřelý a v dnešní době povzbudivý. Jen ten růžový obal ... no, raději nic.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky