Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Byl jednou jeden malý chlapec a ten jezdíval logicky s rodiči na dovolenou. A nejraději k maďarskému Balatonu. Koupání bylo fajn, jídlo bylo fajn, ale stejně se nejvíc těšil vždy do přilehlého Siofóku, kde byla spousta obchůdků, neznámých pochutin, barevných žvýkaček, sladkých džusů, stánků s lecčíms a všechno tam prostě neonově svítilo a lákalo. A v pár výlohách byly vystaveny i opravdové poklady jako třeba placky, pogumované nášivky (kam dnes zmizely?) nebo kazety s nádhernými obaly, které chlapec naprosto neznal. Od Balatonu si dovezl první placku s motivem Rambo, aniž by ten film kdy viděl, první placku Scorpions, aniž by je kdy slyšel, první nášivku „Jump In The Fire“, protože ten čert vypadal prostě skvěle…

A z Maďarska, které nám suplovalo západ, si začal vozit i kazety. Byly to takové pofiderní originálky, ale s barevnými obaly a lákavými motivy na na nich. Pravda, občas byl obsah na nich matoucí – jako třeba když na Helloween – Walls Of Jericho byly ke konci tři skladby, na nichž hansenovci lehce změnili styl a kousky Mordor, Branded And Exiled a Realm Of Shades chlapec tehdy pasoval na to nej od Helloween. Ale každopádně takto proběhlo první setkání s Holy Moses, Metallica, Kreator….a Deathrow. Chlapec zvažoval, zda jít do alba Riders of Doom s úžasným obalem nebo spíše do tehdy čerstvě vydaného Deception Ignored. Druhá možnost zvítězila a je to moc dobře, protože se vytvořil vztah, který trvá dodnes.

Na německý (techno)thrash (nedejbože prog nebo art) se dnes leckdo dívá skrz prsty. Nebyla v tom anglická nebo americká preciznost, vymazlený zvuk a dost mohla vadit i německá angličtina, ale je nesmysl tu scénu podceňovat. A německý thrash byl vždy dravější, pekelnější, smradlavější. Američani měli vždy lepší vlasy, boty, elasťáky, ale v Reichu se zase vařilo opravdovější peklo. Prostě Sodom, Kreator, Holy Moses, Vendetta, Tankard, Destruction, Exumer, Assassin, Paradox…

A taky düsseldorfští Deathrow, kteří na svém debutu ještě nebourali žádné hranice a už v roce 1996 byli zhmotněním thrashového klišé. To se začalo lehce měnit na dvojce Raging Steel (1987), která ve dvou či třech skladbách lehce nakročila k tomu, co se mělo linout z drážek jejich trojky Deception Ignored. Do sestavy přišel nový kytarista Uwe Osterlehner a právě díky němu lze zaslechnout akustickou kytaru nebo klavír či kostelní varhany. Třetí album Deathrow má totiž solidně blízko k progresivnímu vnímání thrash metalu. Sedm skladeb je stále rychlých, ale mnohem více se pracuje s náladou a melodiemi. Kytarový dvojzápřah kouzlí jednu melodii za druhou a doslova vyučuje, jak mají hrát dvě šestistrunky v thrashové kapele. Velký skok zaznamenal vokál basisty Mila, který na debutu převážně štěkal, ale už třeba Dragon´s Blood z dvojky ozdobil melodickým pokusem, který nedopadnul vůbec zle. Pravda, je třeba si na jeho výraz možná chvilku zvykat a přiznat si, že není technicky dokonale dokonalý, ale to ostatně platí pro celou nahrávku.

U nahrávání byl Harris Johns, což byl už tehdy zkušený mazák – a nahrávka svým zvukem a produkcí prostě odpovídá roku 1989. Při nedávném poslechu jsem si uvědomil, že nahrávat tohle album o pár let později a třeba po floridsku, tak nějaký Focus bude možná zapomenut (ano, rouhám se, ale opravdu tam v pár momentech zaslechnu závan masvidalovštiny). Kdyby se nenahrávalo v Berlíně, kdyby se bicí trochu ukáznily, kdyby se jelo na klik…ale historie na „kdyby“ nehraje. Přesto je Deception Ignored vrcholem nejenom pro Deathrow, kteří se po vydání čtvrtého alba Life Beyond (1992) definitivně rozpadli.

Nahrávka obsahuje sedm (reedice na CD/LP osm) skladeb intenzívního, leč melodického a snad mohu říct, že i chytlavého thrashe, ochuceného spoustou progresivnějšího koření. Skladby jsou košaté, ale díky melodiím i zapamatovatelné. Už při pohledu na stopáže 9:20 a 7:10 musí být každému jasné, že ortodoxní thrashing bude na albu v defenzívě. Deathrow se drží klasického stylového stereotypu vždy jen určitou chvíli a i tu obohacují kytarovými výšivkami a naléhavým vokálem, evokujícím občas speedmetalovou úpornost. Ale  k tomuto albu prostě patří, stejně jako chvílemi těžkopádné bicí. Deception Ignored je album na jeden poslech – myšleno tak, že nekouskovat a neodcházet pro chipsy, prosím. Přesto je mojí povinností vypíchnout otvírák Events In Concealment, instrumentální Triocton, výtečnou Watching The World, čistou kytarou uvedenou Machinery a hlavně Narcotic s neuchopitelným refrénem, ve kterém se prolínají vokály a harmonie skoro nepochopitelně.

Ano, jasně, samozřejmě – tohle celé je o bezbřehé nostalgii, ale i tak si myslím, že na tohle album by se nemělo zapomenout. Už jenom proto, že žádné takové podobné jsem ani od Deathrow, ani od nikoho jiného už nikdy neslyšel.