Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čím dál tím častěji zjišťuji, že sáhnout po kapele z Islandu s sebou přinese pozitivní výsledek. Nejinak tomu je i u kapely Dynfari, která existuje teprve od roku 2010, ovšem její prezentace je hodna pozornosti. Proto jsem se rozhodl zmínit se o dosud poslední nahrávce vydané v říjnu roku 2012 Sem Skugginn.

Kapelu tvoří dvojice umělců, kteří se dříve nikde neangažovali. Přináší nám proto zcela čerstvý a osobitý materiál z jejich čistého panenského pohledu. Hudba už toliko neposkvrněná není, jelikož se jí zabývá plno dalších uskupení. Black metal je nepřeberná studnice inspirace a kapely v tomto žánru neustále vznikají a vyvíjí se. Nutno podotknout, že to některým jde vskutku báječně a dokážou dokonce i zaujmout nějakou tou inovací. Dynfari patří do odnože atmospheric black metal, proto hledejme v jejich hudbě atmosférického ducha. Přítomný tam je, o tom není pochyb. Dokonce i ta inovace, či originalita by se objevit dala. A ačkoliv se jedná teprve o druhý počin v kompletní diskografii kapely, má vskutku vysoké ambice.

Sem Skuggin je albem našlapaným až po okraj. Nejen svou délkou, ale i hudebním obsahem. Zaškatulkovat dané dílo do strohého atmospheric black metalu je nakonec nedostačující. Tento jev spíše slouží jako startovní čára a větévka, na kterou jsou roubovány další žánry typu sludge, či post-metal. Jelikož je kapela pořád ještě nováčkem a mnohým z vás bude její jméno dosud neznámé, můžeme si nastínit interprety, kteří by po jejich boku mohli stát. Jakožto sousedy obdobně laděné hudby bych tedy viděl Zatokrev, Velnias, nebo samotné Sólstafir (snad díky zemi původu). Ostatně svým výrazem více spadají do černých toků a na světlo přílišně nevykukují. Rádi se halí mourem a nechají přikrývat sněhovou peřinou. Rádi mrznou na vrcholcích hor a putují nekonečnými pláněmi, či z povzdáli sledují divoké moře. Je to hudba plahočivá, klidná a hladivá. Táhlé kompozice plné nápadů a všelijakých nálad. Samozřejmě to není jen o melancholii a nostalgii, jsou zde momenty, kdy se zdánlivě klidná hladina rozbouří. Kdy je oheň rozdmýchán v nežádané rozměry. Jeho plameny pak žijí ze všeho, co mu přijde do cesty. Děsivá scenérie má však uhrančivého působení. Se zájmem sleduji, co všechno lze během těch několika minut provést a zažít. Vidím snad vše, od zrodu po zánik. Uvnitř mne sužují pocity beznaděje i světlých zítřků. Obě misky vah jsou plné a jejich obsah těžký. Zobáčky se sice neustálily, ovšem jejich odchylka je minimální. S obrovským zájmem se probírám jednotlivým obsahem obou misek a neustále odkrývám nové a nové. Ať už se jedná o perfektní melodie, vokální plochy, roztahané kytarové drnkačky, či běsnící kreatury vycházející zejména z černého podloží.

Málokdy se setkáme se slabým dílem z této destinace. Island je sázka na jistotu. Dynfari mne v tomto názoru utvrdili. Jejich deska Sem Skugginn je plná roztodivných emocí, které plují s takovou ladností, aby sami sobě nepřekáželi a vzájemně se neodstrkovali. Umějí pohladit i rozvztekat, však jsou čisté – upřímné. Zpěvu kapela příliš nevyužívá, spíše se zaměřuje na kytarové linky a celkové rozložení kompozice. Ve chvíli, kdy už je nějaký ten hlas slyšet, je s ním zacházeno stejně kvalitně, jako s jakýmkoliv jiným nástrojem. Není to jen nezbytný doplněk, je to další hudební prvek, který celkovou směs pozitivně obohacuje. Je pestrý a jeho výskyt je ojedinělý, přičemž si vlastně uvědomíte jeho vzácnost. Nicméně hudba samotná má originální duši. Dýchá vedle vás stejně silně, jako osoba spočinuvší na ramenou.