Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deathspell Omega - The Furnaces of Palingenesia

Deathspell OmegaThe Furnaces of Palingenesia

Garmfrost2.7.2019
Zdroj: CD 4-panelový digipack, mp3
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: The Furnaces of Palingenesia je fascinující ve své zlé podstatě, kterou halí přívětivá tvář a jakoby snadné kompozice. Nic není takové, jak se zdá...

DsO tentokrát neotáleli a necelé tři roky po vyhlazovacím masakru The Synarchy of Molten Bones je zde deska nová. Úvod jak noha, ale s novou deskou jsem tak brzy nepočítal. Minule jsem nelenil a do recenze naládoval své první dojmy. Tentokrát jsem si chtěl dát odstup, abych se vyvaroval laciného nadšení. To s prvními poslechy nepřišlo, čekal jsem tedy a doufal v plné rozvinutí skrytých půvabů The Furnaces of Palingenesia. To nakonec přišlo, ale že to trvalo hernajs!

 

Je dobré přijmout fakt, že DsO již zřejmě nenatočí nahrávku šokující svojí revoltou či novátorskými nápady. Paracletus bylo posledním dílem, které podobný materiál obsahovalo. Od té doby se vaří z podobných ingrediencí, jen se použije pokaždé jiný postup či poměr. Což nemusí vadit a The Synarchy of Molten Bones budiž skvělým příkladem skvělého výtvoru, který mě i po opakovaných posleších a tolika letech nevýslovně baví. The Furnaces of Palingenesia se na první i druhý pohled tváří jako vývar z Paracletus. Což zní jako stagnace a tím pádem průšvih.

 

dso

 

Rozverná rytmika, tentýž zvuk kytar i postupy, podobná stopáž… Chytnout se není v případě nahrávek DsO nikdy ničeho nebo naopak všeho. A právě tak to je i s The Furnaces of Palingenesia. Zaujalo mě pomalejší tempo a silná basa v 1523. Po nepřístupné slupce najednou jako by nebylo ani památky. Standing On The Work Of Slaves mi dává za pravdu. Basa je opět vůdčí, alespoň zpočátku, nálada vcelku vstřícná. Postupně se na ni nabalí ostatní nástroje a posluchače unáší příjemnou agónií. Překvapivý je civilní hrdelní projev, který spíše vrčivým výrazem promlouvá či přednáší.

 

Ano, je to tak. Alchymistické dílo The Furnaces of Palingenesia je nejlehčí, zároveň nejotevřenější, možná i nejdynamičtější nahrávkou DsO. Ten tam je chaos a schizofrenie, zuřivost a triumf. Než jsem pochopil, že DsO jdou tentokrát na věc z hlubší a vnitřní strany, málem bych novinku zavrhl.

 

Rád bych rozpitval texty, které mě lákají svojí filozofickou duševní reformou, nicméně mi svojí složitostí dají zabrat déle než hudební složka a pro jejich zhodnocení, neřkuli pochopení, budu potřebovat ještě hodně energie a času.

 

 

Vlastnosti, které jsem postrádal, jsou všudypřítomné. Zlo a temnota, chlad i zuřivost, triumf, disharmonie i harmonie, chaos i řízená architektura… To vše i nadále činí podstatu DsO. Abych se vrátil ke svému podezření, že se jedná o vývar z Paracletus. DsO z jeho ingrediencí vytvořil novou formu i duši. Vynechali post-rock, přimíchali leccos nového i úplně starého, občas si v jazzové improvizaci pohráli se strukturou samotné kompozice, aby zanechali posluchače fascinovaného nečekaným vývojem vlastního chápání desky.

 

Vše se zdá známé, viditelné a přívětivé. Pozornému se pak před očima rozkvete dílo fascinující ve své zlé, tajuplné podstatě. Laicky řečeno – není vše takové, jak se zdá. Haha! Důležitá je, přes veškerou členitost, snadná rozpoznatelnost skladeb. Už se navzájem neprolínají, ani nejsou pojeny různými instrumentálkami. Každá plní svoji úlohu, která jednotlivé části kumuluje do společného vesmíru. DsO jsou stále na vrcholu, byť se na první pohled může zdát, že jim dochází progresivní dech a temná podstata. Je možné, že z tohoto vrcholu bude už jen cesta dolů, zatím se můžeme těšit z nahrávky, která drží prst na tepu scény a která vykouzlí nejedno posluchačské nadšení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sató / 10.7.19 8:06odpovědět

Všim sem si, že se internetem šíří názory, že je The Synarchy slabá deska a že novinka vrací DsO na výsluní. Neřek bych. The Synarchy je o hodně novátorštější než The Furnaces, která vrací naopak kapelu o deset let zpátky.

Evelyn / 2.7.19 13:07odpovědět

Mě se líbí zpěv. Vlastně je víc blackový i neblackový. Mikko Aspa je bůh!

Own / 2.7.19 10:25odpovědět

Je to tedy dost měkký a předvídatelný. Na druhou stranu hodně návykový. Deathspell nám zase zamotala všem hlavy. :)

Jarl / 2.7.19 9:44odpovědět

Jednoznačný adept na desku roku a jasných sto procent. Hodně se to odvíjí z Paracletus, ale jdou dál a nabízí spoustu nových nápadů a myšlenek.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky