Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Debustrol - Rwanda

DebustrolRwanda

Bhut10.6.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Na první poslech strhující thrash a divokost. Na druhý poslech, věnovaný více textům, chytrá a ironicky upřímná deska nutící nejen k zamyšlení. Na třetí poslech, ve kterém předchozí dva splynou v jeden fungující celek – nádhera a strhující dílo.

Je trošku na škodu, že česká legenda úderného thrash metalu Debustrol se dlouho neukázala s novou plackou. Můžeme se nyní proto připomenout dosud poslední nahrávku z roku 2009 RwandaRwandatotiž není obyčejným albem, je to poselství a drsné sdělení, které vede k zamyšlení. O tom, jak promlouvá, nebudu příliš prozrazovat, ovšem hloubku si lehce nastíníme.

 

Tato deska si nebere servítky vůbec s ničím. Album je plné agrese, vzteku, energie, nenávisti a hlavně protestu. Chlapíci vsadili na jednoduchost a přímočarost drsnosti hudby a více se věnovali textové stránce. Deska je jakýsi posel špatného světa, jež může nastat (pokud již nenastal). Ironicky nastiňuje zrcadlo reálného krutého současna. Ona vůbec ironie je celkem stěžejním pilířem hudby Debustrol

Co se týče hudebního vzezření alba, tak musím zdůraznit jeho sílu a rychlost. Deska vyznívá velice agresivně a nenávistně vůči všemu náboženství, politice a válkám. Klasická ukázka syrového thrashe. Kapela však do písní přimíchala špetku deathu. Experimentální kousky známé z alb minulých zde mizí. Skupina se plně věnuje své myšlence nynějších problémů. Povedlo se vytvořit zcela nekompromisní album, které stojí a vyloženě vybízí k zamyšlení. Novince by se dala vytknout její přílišná opakovatelnost. Postrádání momentu překvapení, nějakého zlomu, který dosud nezazněl. Proto se může zdát, že album je příliš jednoduše přímočaré. Netvrdím, že nastává nuda, jelikož z Debustrolem se nikdo nenudí. Jednotlivé skladby, jsou od sebe jemně odlišné, ale celek nijak výrazný není. Na příklad skladba Vůdce je vůl, ve které kolem 2. minuty a 20. vteřiny v pozadí zaznívá Hitlerův projev, který vrcholí typickým hailováním nacistického Německa. Díky takovýmto detailům je deska o něco živější. Pohlédněme pak na druhou misku vah, kde stojí zástup argumentů, které odmítají podobná tvrzení, že deska je jednoduchá. Třeba taková je, ale nikomu to nějak extrémně nevadí. On ve své podstatě ani nějaký vývoj nebyl v plánu ani očekávaný. Koncept alba hovoří jasně. Virtuozita musela jít stranou. Tady se muselo jednat.

Stále faktem zůstává, že kapela se více věnovala svým textům a stylu předání myšlenek. Proto musím posluchačům doporučit, aby se zaposlouchali a zamysleli nad poselstvím, které se snaží kapela sdělit. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky