Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem před pár lety sháněl kazetový přehrávač, abych mohl zrecenzovat nahrávku Ing. Králíka, ani mě nenapadlo, jak daleko by mě moje recenzentská obětavost mohla ještě dovést. Sám nevím, jak jsem na kapelu Decadent Fun Club přišel, protože ačkoli měli teprve letos podepisovat prezenčku na Prague Gothic Treffenu (nakonec z důvodu nemoci vynechali), jejich jméno jsem si do seznamu muziky k prozkoumání nemohl zapsat dříve než takových pět let zpátky. Ano, tak strašně jsem pozadu. Nečekanou bariérou se nicméně stalo, že banda nemá své poslední album Oko ani v bandcampové nabídce. A protože pořizovat si přes kopce desku jenom proto, abych si ji jen tak otestoval nějaké hubeňoury, o kterých jsem slyšel někde na pavlači, mi přijde poměrně marnivé, musel jsem se uchýlit k formátu, kterého jsem si myslel, že se znovu nedočkám - konverze jejich písní do mp3 formátu z YouTube. Zvukoví fašisté právě teď umřeli a ti ostatní mohou číst dále.  

Jakkoli to vypadá, že uvnitř hranic Polska jde ve svých kruzích o poměrně zajetou kapelu, respektive tak zajetou, jak jen může performativní queer synthpop v Polsku zajetý být, najít o ní informace kdekoli, kde není v každě větě minimum pěti W, je docela quest. Ale například na českém gotickém serveru sanctuary.cz se několikrát zmiňují v souvislosti s jejich nadšeným přijetím v reportu na dva roky starou zahraniční kastelánskou akci Castle Party. Místo toho, abychom proháněli překladačem informace o tom, co ta kapela je vlastně teda zač a co si z ní máme vzít, přistupme k ní prostě jako tabula rasa a podívejme se, co to umí. 

Skutečnost, že ve své domovině jsou chlapci takto objevení, zatímco mimo ni prakticky neznámí, se odhalí již při úvodním poslechu. Exaltovaný, procítěně plačtivý zpěv frontmana Paveuha Ostrovskyho zabírá takřka po celou dobu poslechu desky většinu sonického prostoru, a to se vší tou svou neodpouštějící, členitou polštinou, která napovídá, že v textech písní se toho odehrává více než v samotné muzice. A když neovládáte polštinu, či co hůř, ten jazyk vám přijde jako vědomě škodolibá parodie na češtinu, tak v lepším případě vám něco zásadního z desky uniká, v případě horším při poslechu sem tam vyprsknete smíchy ("zbrodňal som ti kara"). To se samozřejmě nemůže projevit jakkoli do hodnocení alba, naopak to ale může vyvolat v člověku otázku: "Může si člověk nerozumící češtině něco odnést třeba z takového Filipa Topola?"

Decadent Fun Club se však skládá ze čtyř členů, přičemž další osazené nástroje jsou baskytara, bicí a pochopitelně syntetika. Melodicky se skladby obecně štítí silnějších motivů a spíš jen vytvářejí posmutnělou kulisu pro truchlivé bloudění zpěváka. Synťákové linky jsou jednoduché, místy až trochu iritující a působí jen jako setmělé ulice, kterou jsou písně vedeny, ale přitom se nestanou nikdy jejich ústředním tématem. Vzhledem k žánru a nástrojovému složení jsem si pak pro srovnání vzal islandské Kaelan Mikla, které i navzdory podobně výraznému vokálnímu projevu dokáží přenést intenzitu svých skladeb i mimo jazykovou bariéru. Zde jim ale v mém případě může hrát do karet i to, že jsem je poprvé zaregistroval rovnou skrze jejich výrazná živá vystoupení. 

V tom bude zřejmě, i dle reakcí těch, kteří Decadenty viděli prvně naživo, jejich největší síla. I skrze čistý poslech lze odhadnout jejich performativní podstatu, která koncertně velmi pravděpodobně dokáže jejich písně prezentovat násobně lépe, než je tomu při čistém poslechu. Však se stačí podívat na pár jejich fotografií z různých vystoupení. Pojďme se tedy v tomto případě vzdát hodnocení a vnímat tento text spíše jako seznámení s další podivuhodnou kapelou, na kterou když narazíte v budoucnu někdy na soupisce, můžete si vzpomenout, že jste o ni četli kdysi na Echoes. A kámoš se vás na to zeptá: "Kde?" A vy:...