Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U kapely jako je Unleashed člověk může jen těžko očekávat zásadní úkrok z léty prověřeného směru, vždyť by to byla skoro zrada. A tak se už řadu let pohybujeme v důvěrně známém světě, ve kterém je vsazeno na melodie a krutá maska pod rohatou přilbou je spíš jen pózou jinak sympatických slušňáků. Jako jinde i tady se vždy budou svářit dva názory, kdy jedni ocení stálost pH a zakonzervovanou tvář hledící z každé nahrávky a druhým bude chybět posun z notoricky profláklých míst do těch neprobádaných. Častější bývá varianta první a v tomto případě je to stejné. Unleashed poznáte hned, jakmile otevřou klapačku a praští do bubnů. Jsou jednou z mála jistot ve věku novodobého stěhování národů. Za touto jistotou se však začíná zhmotňovat plíživá smrt.

Snad nic nemůže partu okolo zpěváka Johnnyho přimět, aby rezignovala na útočné tempo, se kterým tak rádi zacházejí. Unleashed jsou kovaní rychlým kladivem a chtít po nich obdiv k hlemýžďům by bylo bláhové. Svižné tempo hnané motorem rozkmitaných strun má jen málo příležitostí zpomalit a je to dobře, protože když už se tak stane, máme čest poznat hodně slabé momenty, ve kterých chybí jakýkoliv nápad. Zbytky kouzla dříve schopné kapely proto raději hledejme v divokých pasážích, kde jim to jde přece jen líp.  Přes nasranost a upřímnou zuřivost, která z alba syčí všemi tělními otvory, je stále cítit důraz kladený na melodie, které byly pro kapelu důležité za všech časů. To je další z jistot, která zůstává zachována.

Ať už se kola teprve roztáčejí váhavým tempem rozjíždějící se parní mašiny nebo už divoce rotují za vůně pálící se vazelíny v ložiscích, pořád jsou všechny skladby přijatelně srozumitelné a melodicky různorodé. Dravým nasazením rychle střídaných riffů se proplétají divoká sóla, kapela záměrně opouští svoji nálepku deathmetalové bandy a míří kamsi do kadeřnictví na hezkou trvalou. Tempo rýsuje celkem bezvýrazná hra bicích, které valí jako mašina, a v místech, kde kapela zvolňuje, se spokojí s několika skromnými údery pro udržení života. Nic složitého, tohle se slyší běžně.

Netrvá to dlouho a album na sebe prozradí, jak je krátkodeché. Chytlavost, kterou nese dravé nasazení v kombinace s občasnými sóly, se záhy vypaří a zůstane prázdná slupka postrádající náplň. Skladby jsou na jedno brdo, zpěvák chraptí stále stejně a všechno se veze na provařených kolech stereotypu. Minulá alba nikdy nepatřila mezi hlubokomyslné traktáty, ale řada z nich měla svoji hloubku a temnou atmosféru. Právě ještě tři roky starý Odalheim obsahoval něco víc, než jen odmlácený průměr.

Dawn Of The Nine se ještě víc uhnízdilo do thrashového chlívku, který má vrátka dokořán a chrlí agresivní, ale málo výživný hnůj. Deathmetal zůstal jen stínem na pozadí, který se zvolna rozpouští pod atakem mléčné žárovky. Postrádám hlubší smysl celé záležitosti a děsí mě plytkost, která je nám hrdě nabízena.