Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O blackmetalových továrnících Decoherence tady vedeme docela důkladnou agendu. Dnes se v rámci nového alba Order setkáváme potřetí. Vedle Unitarity, které jsme si probrali v roce 2020, jsem ještě velebil příjemně namixovanou kompilačku System I. Decoherence se díky nim zařadili mezi grupy, od kterých šlo do budoucna očekávat zajímavé věci. Možný průlom. Navíc, když hrajete futuristický black metal, tak ta budoucnost pořád visí ve vzduchu, že... Unitarity bylo hrubé, natlakované dílo, System I zase povolnější v rámci melodií a celkového rozletu kapely. Působilo nezatíženě a to se mi pozdávalo víc. Novinka Order jde ale přesně opačným směrem. Symbolizuje monolitický projev s minimem změn. Je to těžká, neúprosná a stereotypní záležitost, která si ve vytvořeném tlaku vyloženě libuje. Za mě až přehnaně.

Novinka je skutečně těžká na strávení. Trvá na své jednolitosti, neuhýbá a nedává možnost se vydýchat. Vše se odehrává v pevném sevření, v abstraktní temnotě, klinicky studené, disharmonické a zatuhlé. Order tvoří šest rozvleklých skladeb v jednom akčním radiu. Uzavřených ve svém vakuu a definujících stísněnost v destruktivním prostředí. Album operuje jen s pár možnostmi, jak cíleně naprogramovaný mechanismus oživit. Poslechy Order nejsou vyloženě za trest, ale určitě to není něco, z čeho bych se radoval a byl z toho dvakrát moudrý. Bolelo to, bolí to pořád a jsem ztotožněný s tím, že to bolet bude. Otázkou je, jak často po nahrávce ještě sáhnu. Jak je tuhé celé album, jsou tuhé i chvíle v jeho přítomnosti. Chuť něco objevit, rozplést, to vše se míjí účinkem, protože k rozplétání na Order nic moc není.

Horší je, že album nenabídne víc ani po stránce kvality. Decoherence vsadili na disonantní strojnickou urputnost, zahleděnost na jedno místo a vizi, že postačí udržovat album v chodu. Tvářit se nelidsky a pustošit. Být kreativní není údělem této desky. Momenty překvapení, prvky co mohou desku posunout o kus dál, napočítáme na prstech jedné ruky. Order je brutálně stereotypní, odměřená práce. Kapela vsadila na jednu kartu a spokojila se s málem i ve smyslu přínosu. Takto musíme album přijmout. Jako jeden sonický výplach, kde je obtížné hledat něco, co zvedne ze židle. Je třeba se radovat z maličkostí. Jako třeba ze soundu v úvodu The Future Behind Them. Bohužel se z něj netěží a skladba jde dál svým typicky ubíjejícím směrem. Decoherence ve zlomcích upomenou na staré klasiky Godflesh nebo Killing Joke, v podivnostech abstraktního světa se drží poblíž snové těžkopádnosti Blut Aus Nord. Albu dominuje prázdnota, prostorová i výrazová. Ocitáme se v procesu rezignace na lepší zítřky a kapela při tom jede na autopilota. Zadání je jasné - být bezkontaktní, nehumánní, bez víry.

Vývoj v rámci domácích poslechovek se díky tomu příliš neposunul. Dát si to výrazové málo do hlavy jde poměrně snadno, ale stejně člověk očekává větší kus skladatelské potence, tvůrčích proměn. Tady je to vyloženě ve střetu, jak tu průmyslovou destrukci uchopit. Decoherence dali na nastavení a drhnou svůj futurismus v rámci svých pravidel. Drtivou silou, ale bez osobitosti. Jistě, je tu otisk jejich původnosti, to bychom jim křivdili, ale ta v celku působí dost nevýrazně. V objetí výrazově silnějších kapel a nahrávek, které v podobném gardu promlouvají hlasitěji. Z Order jde jistá závislost na žánrové klasice, bráno z pohledu experimentálních a vizionářsky orientovaných black metalů. V tomto aspektu jsou Decoherence 2023 jen jedni z davu. Nechci mluvit o zklamání, ale čekal jsem víc. Přesněji víc vlastní kreativity a dominance svého soundu. Na Order to všechno až moc splývá.