Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S černouhelnou industriální squadrou Decoherence jsme již měli jednou čest. Bylo to loni s deskou Unitarity a jednalo se víc o jakýsi druh představení, neboť do té doby nám byla jejich kanalizační stoka zapovězena. Byla řeč o stylovém zahubení všeho živého v dohledu, o tlustých drátech trčících z pletiva staré fabriky, a taky o neprostupné chladné tmě se slušnou dynamikou. V neposlední řadě pak byly zmíněny přibližné parametry kapely, jež by mohly odpovídat kombinaci Red Harvest, P.H.O.B.O.S. a snad i trochu Blut Aus Nord (případně jejich projektů). Dnes bych ještě přihodil meziplanetární umění Darkspace. Nejaktivnější z kvantových mechaniků, pan Stroda, se navíc realizuje i v hlubinné černotě Palus Somni, která také nedává zrovna důvod k tomu se pousmát a dopřát tak tělu trochu zdraví. Ba naopak. Kontakt s ní byl navázán ZDE.

System I beru jako regulérní třetí desku souboru, byť se v análech můžeme dočíst, že se jedná o kompilaci. Je fakt, že skladby na ni posbírané byly vydány (digitálně) již dříve formou dvou EP (Nucleosynthesis, Formulation and Solution) a singlu (Dichotomic Observables), ale právě tyhle mini-nahrávky beru jako nástřel a možnou půdu připravenou pro dlouhohrající edici. A tak to i dopadlo. Kapela uznala, že by byla škoda je nevytáhnout, takže teď je máme pěkně pohromadě.

Pamatuji si, jak jsem se v případě Unitarity pral s až krutou monotónní clonou plnou nástrah, do které se sice náruživě vkročilo, ale za chvíli se člověk ocitl na pokraji sil a vážně přemýšlel, jak se od tam zdekovat a nechat si tyhle zlé sny zdát jen v rozumných dávkách. Valilo se to na něj ze všech stran, jako by ho něco velmi objemného skříplo v místě bez úniku pryč. U System I tento pocit trval asi tak dva poslechy. Pak se naplno otevřelo stavidlo galaktické strojařiny, aby vyjevilo kolik lákavě nemocného a přitom atmosférického a melodického v sobě má. System I, zřejmě i tím jak je posbíráno z různých mini období, útočí víc zeširoka a kroutí vizuál s až plastickou hravostí. Samozřejmě ve jménu nicoty a chladivé nenávisti. Za všechny budu jmenovat skladbu Dimension Witness, která bodá své rytmy v až líbivém provedení. Pak je tu také cover od Killing Joke na závěr, kde je ihned poznat, že se Decoherence drží původní předlohy a až poté ji ničí k obrazu svému. Povedená a milá vzpomínka na post punkové období.

Atmosféra alba je děsivě studená, ale s nábojem a konstruktivní surovostí. Decoherence zní víc metalově a pro mě i přístupněji. Srovnání obou posledních alb se přímo nabízí. Unitarity má dusivou sílu, těžký a všeobjímající efekt průmyslové moci. Je industriálnější, monstróznější, tuhé a odcizené. System I má větší tah na bránu a odkrytější metalově pudové rysy. Je blackovější, ryzejší, a ten industriální mechanismus je víc propláchutý krví a mrzce ohýbaným potrubím za zvuku ostře zkoušeného černočerného podzemí. Za všechny budu jmenovat skladbu Non-Holistic Constraints. Takže ten, komu strojová temnota Unitarity příliš přisedla hřbet a dýchací ústrojí, by mohl k Decoherence přijít tak trochu z druhé strany, z té prašivější a sypané ohořelým jehličím. Je však jasné, že i nadále je v hudbě Decoherence hodně tíživého strojírenství, nelidského vrávorání kolem uzavřeného objektu, kde vládne kal a rezavá vize futurismu, viz. třeba flákanec Ray Spallation. Jen to už není takový hustý válec.

Mě album System I oslovilo o něco více také proto, jako by na něm byli Decoherence víc sami sebou, byť bych jen nerad materiál Unitarity hanil nějakým plagiátorstvím. Mašina se rozjela na vyšší rychlost, je z ní najednou víc prostoru k rozhlédnutí a ten až chorý tlak ustoupil melodiím. Můj vztah k ocelově obskurní hmotě Decoherence narostl a význam jejich nahrávek, zejména pak této poslední, beru velmi vážně. A už je ten pravý čas brát tyhle maniaky opravdu vážně. Jako ty zásadní, kterým bylo dáno do vínku svírat pochyby do podoby mučících prostředků skrze sklovité a do temnoty sázené tepání. Tak jest.