Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decoherence - System I

DecoherenceSystem I

Victimer30.8.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Kompilace nebo regulérní deska? Račte si vybrat. Jde víc o to, že Decoherence na ní dokazují, že ve zlo-industriálním kování už patří k tahounům. A že se v ní dnes přes tu ocelovou konstrukci krve vážně dořežete.

S černouhelnou industriální squadrou Decoherence jsme již měli jednou čest. Bylo to loni s deskou Unitarity a jednalo se víc o jakýsi druh představení, neboť do té doby nám byla jejich kanalizační stoka zapovězena. Byla řeč o stylovém zahubení všeho živého v dohledu, o tlustých drátech trčících z pletiva staré fabriky, a taky o neprostupné chladné tmě se slušnou dynamikou. V neposlední řadě pak byly zmíněny přibližné parametry kapely, jež by mohly odpovídat kombinaci Red Harvest, P.H.O.B.O.S. a snad i trochu Blut Aus Nord (případně jejich projektů). Dnes bych ještě přihodil meziplanetární umění Darkspace. Nejaktivnější z kvantových mechaniků, pan Stroda, se navíc realizuje i v hlubinné černotě Palus Somni, která také nedává zrovna důvod k tomu se pousmát a dopřát tak tělu trochu zdraví. Ba naopak. Kontakt s ní byl navázán ZDE.

 


System I beru jako regulérní třetí desku souboru, byť se v análech můžeme dočíst, že se jedná o kompilaci. Je fakt, že skladby na ni posbírané byly vydány (digitálně) již dříve formou dvou EP (Nucleosynthesis, Formulation and Solution) a singlu (Dichotomic Observables), ale právě tyhle mini-nahrávky beru jako nástřel a možnou půdu připravenou pro dlouhohrající edici. A tak to i dopadlo. Kapela uznala, že by byla škoda je nevytáhnout, takže teď je máme pěkně pohromadě.


Pamatuji si, jak jsem se v případě Unitarity pral s až krutou monotónní clonou plnou nástrah, do které se sice náruživě vkročilo, ale za chvíli se člověk ocitl na pokraji sil a vážně přemýšlel, jak se od tam zdekovat a nechat si tyhle zlé sny zdát jen v rozumných dávkách. Valilo se to na něj ze všech stran, jako by ho něco velmi objemného skříplo v místě bez úniku pryč. U System I tento pocit trval asi tak dva poslechy. Pak se naplno otevřelo stavidlo galaktické strojařiny, aby vyjevilo kolik lákavě nemocného a přitom atmosférického a melodického v sobě má. System I, zřejmě i tím jak je posbíráno z různých mini období, útočí víc zeširoka a kroutí vizuál s až plastickou hravostí. Samozřejmě ve jménu nicoty a chladivé nenávisti. Za všechny budu jmenovat skladbu Dimension Witness, která bodá své rytmy v až líbivém provedení. Pak je tu také cover od Killing Joke na závěr, kde je ihned poznat, že se Decoherence drží původní předlohy a až poté ji ničí k obrazu svému. Povedená a milá vzpomínka na post punkové období.


Atmosféra alba je děsivě studená, ale s nábojem a konstruktivní surovostí. Decoherence zní víc metalově a pro mě i přístupněji. Srovnání obou posledních alb se přímo nabízí. Unitarity má dusivou sílu, těžký a všeobjímající efekt průmyslové moci. Je industriálnější, monstróznější, tuhé a odcizené. System I má větší tah na bránu a odkrytější metalově pudové rysy. Je blackovější, ryzejší, a ten industriální mechanismus je víc propláchutý krví a mrzce ohýbaným potrubím za zvuku ostře zkoušeného černočerného podzemí. Za všechny budu jmenovat skladbu Non-Holistic Constraints. Takže ten, komu strojová temnota Unitarity příliš přisedla hřbet a dýchací ústrojí, by mohl k Decoherence přijít tak trochu z druhé strany, z té prašivější a sypané ohořelým jehličím. Je však jasné, že i nadále je v hudbě Decoherence hodně tíživého strojírenství, nelidského vrávorání kolem uzavřeného objektu, kde vládne kal a rezavá vize futurismu, viz. třeba flákanec Ray Spallation. Jen to už není takový hustý válec.

 


Mě album System I oslovilo o něco více také proto, jako by na něm byli Decoherence víc sami sebou, byť bych jen nerad materiál Unitarity hanil nějakým plagiátorstvím. Mašina se rozjela na vyšší rychlost, je z ní najednou víc prostoru k rozhlédnutí a ten až chorý tlak ustoupil melodiím. Můj vztah k ocelově obskurní hmotě Decoherence narostl a význam jejich nahrávek, zejména pak této poslední, beru velmi vážně. A už je ten pravý čas brát tyhle maniaky opravdu vážně. Jako ty zásadní, kterým bylo dáno do vínku svírat pochyby do podoby mučících prostředků skrze sklovité a do temnoty sázené tepání. Tak jest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky