Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přečíst si sem tam něco poučného ze světa bývá občas osvěžující. Třeba kritiky nového alba Deftones. A nebo aspoň jejich části a útržky, v nichž lze dohledat přirovnání novinky Gore k desce Saturday Night Wrist, popis jejího zvuku jako experimentálního a atmosférického, jinde zase post-metalového a space rockového a ještě jinde ovlivněného new wave a post-punkem. A teď si vyberte.

Jestliže ale panuje neshoda co do vyznění alba a žánrová přestřelka jen těžko hledá vítěze, v hodnocení velké rozdíly nejsou a body míří vysoko. Deska Gore, kterou frontman Moreno popisuje trochu šalamounsky tak, že to není „happy record“, ale taky „not a completely angry record“, si vydobývá uznání a respekt, čehož kapela s gramofonkem Grammy v kapse dosáhla už dávno. Tedy hlavně na západ od našich hranic, u nás ... u nás máme svoje jistoty.

Gore je osmá studiovka Deftones, studiovka s překrásným obalem a první deska, jejíž základní edice vyšla v čistě papírovém provedení. To bychom mohli nazvat celkem už vžitým termínem vinyl replica - cosi jako zmenšený gatefold s vloženým, graficky efektním a dotaženým bookletem, čistě zpracovaným kompaktem a ambicemi oslovit i ty náročné.

Z hlediska obsahu se dočkají překvapení asi jen ti nejskalnější fanoušci a největší znalci jejich tvorby, protože pro ty ostatní bude deska Gore znít přibližně jako deska Deftones z poslední doby se vším, co k tomu patří. A i pro ty skalní to budou překvapení malá, spíše ukrytá v detailech, v pocitech z hudby a z toho, jak ta která skladba působí a jak je deska jako celek poskládaná. To hlavní, co lze z mnoha skladeb (Doomed User, Geometric Headdresss, Pittura Infamante a především titulní Gore) cítit celkem snadno, je zvláštní neklid a takový znepokojivý pocit, daný především častými změnami rytmu v Abeho bubnování. To není nijak složité, ale zajímavě rafinované a do atmosféry alba se hodí skvěle.

Ona atmosféra je pro tuto kapelu typická, snivá a rozvláčná (typicky v (L)MIRL), náhle proříznutá ostrou vokální linkou (kterých je tentokrát mnohem méně, Chino se často drží v civilních polohách a spíš si vypomáhá studiovými dohrávkami dalších stop) nebo nekompromisním Carpentrovým riffem. Právě jeho kytaru a fantasii ve volbě efektů je radost poslouchat - pohybují se v široké škále od lehkých ploch po hlubokou šponu podladěného riffování (Doomed User, Gore) a beze sporu patří k ochranné známce Deftones. Naopak trochu práce dá dohledat stopy Franka Delgada, který se v minulosti prosazoval mnohem víc a současně tvoří spíš pro celek, lehce pod ním ukryt a na první poslech nenápadně. Větší prostor dostává při přechodech jednotlivých skladeb, ale zásadnějšího experimentu se nedočkáte. A to je docela škoda.

Jinak je album poskládané víceméně s přehledem a dvojice skladeb Hearts/Wires a Phantom Bride (první z nich s překrásným úvodem) přináší ve správný čas tu správnou míru oddechu po předchozím vypětí a doplňuje kyslík pro události další. Co naopak zamrzí, je slyšitelně současný zvuk, který mnoho prostoru pro nádech neposkytuje, jakkoliv jeho říz a metalová ostrost k projevu Deftones sedí výborně. Dynamicky šetrnější master se tentokrát neobjevil ani v edici HD Tracks, která minule zachraňovala desku Koi No Yokan.

S výjimkou zvuku ale negativa nenacházím a dost možná ani nehledám. Přiznávám, že Deftones jsou pro mě ikonou, že mi nečiní problém stárnout společně s nimi a že každá jejich nová deska je pro mě takovou malou výzvou. Drobné proměny výrazu mě udržují ve střehu, nikdy to není zcela jednoduchá seznamka ve stylu „dva poslechy a jsem doma“ a nikdy nemám dojem, že mám úplně vyhráno. A nějak takhle mi to vyhovuje.