Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Blbnout s názvem kapely je dneska nějak v kurzu. Občas člověk až žasne, co všechno jsou někteří jedinci schopni poskládat. Někdo na to dlabe a jde cestou jednoduchých slovíček, přičemž se zároveň vystavuje nebezpečí zaměnitelnosti. No a ti další razí svéráznou cestu originálních znaků a písmenek. Však jen u nás můžeme narazit na hudebně kvalitní spolky jako ██████, kterým se obecně říká „nic“, či „we don’t have a name“. Nebo taky kapelu ◊►≈, která se zas v překladu zve jako „piča z hoven“. Redakční kolega na adresu posledně jmenované kapely jednou poznamenal, že si nedovede představit situaci, kdy by si chtěl nosič této kapely koupit v krámu, přičemž by se dotázal, zda nemají na skladě piču z hoven… Ale vraťme se k podstatě tohoto sdělení. Tímto úvodem jsem chtěl naject na povídání o kapele, která se píše מזמור, a přitom se čte jako Mizmor, nebo v přeložení do našeho jazyka „žalm“. Zůstaneme raději u latinkou psaného slova Mizmor a představíme si tak jejich desku Yodh.

Jak už ryze fantaskní obal v souzvuku s názvem kapely i desky dává tušit jistou posedlost příšerkami z dílny H. P. Lovecrafta, tak i hudebně nejspíš nepůjde o žádný Sabaton. Mantinely lemují tmavé žánry, jak jinak než doom a black. Samozřejmě, že v mezipatře těchto stěžejních odnoží najdeme i odlesky drone. Dekadentní atmosféru snad ani nemusím připomínat. Už dle barev obrázku obalu je zřejmé, že půjde o něco hodně valivého a temného, což je skutečnost. Zároveň je dobré si říct, že veškeré skladby (celkem pět) nejdou svým časem pod deset minut, takže při zkoušení ochutnávky si vymezte prostor zdravé čtvrthodinky (pokud možno ničím nerušené). Odměna bude šťavnatá.

Roztahanost a vláčnost doomové muziky je základní pilíř a skelet všech skladeb. V jejich průběhu dojde tu a tam na nějaké to zdivočení směrem k černému kovu, který se tak nejvíce projevuje v typických riffech. Současně lze vysledovat i trýznivý drone, který vyloženě mučí naschvál chorobným zvukem. Když se pak do vyhrocených situací přidá i nepříčetný vokál, dílo je dotaženo k milé dokonalosti. Některé momenty jako by vypadly z kapes uhrančivých Monarch a nejednou jsem si na tuhle kapelu v průběhu poslechu desky vzpomněl. Rovněž jsem si připomenul několik minut v podobenství s divochy Abyssal, kteří jsou však o několik otáček živelnější. Podobu vidím především v náladě a způsobu hry, ačkoliv je to hudebně tak trochu jinde. Zkrátka samé lepší dojmy.

Hudební tryzna, kterou Mizmor předvádí, se jeví jako trochu nepřístupná a stydlivá holčina. Jenže, každej správnej prasák ví, že spěchat se nevyplácí. Dopřejte desce čas a ona vás pohltí sama. Oddejte se jejím útrobám a odmění se neuvěřitelně démonickou atmosférou. Poslech je rozmanitý a i přes jistou omezenost žánru rozhodně nedojde k tupému opakování. Třeba konec desky (respektive poslední minuty závěrečné skladby) je až mrazivě uhrančivý. Když jsem ty melodie a zmatky slyšel poprvé, úplně se mi naježila kůže. Fakt síla.

Mizmor udělá radost jednoduše každému, kdo se rád vrtá v zádumčivé muzice s přesahem do torturních onanií. Kapela se nebojí vyšponovat pasáže do nejzazších momentů a ve vteřině je zvrátit. Dokážou báječně naladit pocity a pohrávat si s vámi. Nechci úplně pitvat, jaké emoce deska nabízí, protože ty můžou být hodně individuální, ale rád bych poukázal na jistou živočišnost, kterou přes všechen ten zmar najdeme. Hroužení do obalu desky se v kombinaci s hlubokým poslechem stává nebezpečenstvím zdravého rozumu. A tak to má přece být.