Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - White Pony

DeftonesWhite Pony

Jirka D.2.6.2010
Zdroj: CD (# 9362-47667-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: ...deska je víc snivá a melancholická ... donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

V této době by se asi čekalo, že vznikne recenze na aktuální Diamond Eyes, v pořadí šesté studiové album Deftones. Nicméně jsem se rozhodl vrátit do doby před deseti lety, doby, kdy mně bylo patnáct..., a kdy se mi poprvé dostala do ruky deska White Pony.


Deftones měli již za sebou dvě studiová CD; první Adrenaline, syrové, dravé, zavánějící právě populárním nu-metalem, ale přesto zdařilé. Druhá studiovka Around The Fur vzbudila zájem podstatně větší. Na desce je znát intenzivnější práce kapely, songy jako „My Own Summer (Shove It)“ a „Be Quiet And Drive (Far Aqway)“ se začaly hrát v rádiích, Mtv a o Deftones se začíná vědět. Klasické pojetí z první desky je vystřídáno odklonem k alternativnímu střihu, střídají se rychlé a pomalé pasáže, Chino Moreno si víc hraje s hlasem, objevují se samply Franka Delgada - deska naznačila cestu, jejíž naplnění se mělo objevit v roce 2000.


White Pony vyšlo 20. června roku 2000 za obrovského očekávání kritiků i fanoušků kapely (originální první vydání obsahuje 11 songů). Úvodní „Feiticeira“ jakoby navazovala na předchozí tvorbu, tvoří pomyslný most - hned druhá věc „Digital Bath“ ale dává všemu předešlému zapomenout. Melancholická a snivá nálada písně vás zaručeně odnese někam jinam, daleko od všeho. Následuje prudké vržení zpět do reality - při „Elite“ mám pocit, že jedu po tobogánu plném žiletek.....a v podobě „RX Queen“ přistávám v poklidných vodách bazénu s modravou vodu a odpočívám... Deska pokračuje v podobném duchu, rychle střídá rytmus, ale přitom neztácí na dynamičnosti. Rozhodně nenudí, v každé písni, v každé minutě každé písně se objevuje něco nového, stále vás překvapuje a poutá vaši pozornost. Bicí jsou místy dost rafinované, zcela jiný zvuk dává desce již stálý člen kapely Frank Delgado; vedle Stephena Carpentera se kytary ujal i Chino...


Závěr alba patří pohodičce „Passenger“, kde hostuje Maynard James Keenan z Tool, a naprosto dokonalé, mé nejoblíbenější „Change (In The House Of Flies)“, která mě i po deseti letech dostává... Zcela poslední song je „Pink Maggit“, kde tepot srdce odbuší poslední vteřiny tohoto skvělého počinu.


Deftones na svém třetím albu podstatně zvolnili, ona dravá syrovost známá z Adrenaline se objevuje jen v náznacích, deska je víc snivá a melancholická. Donutí vás poslouchat, slyšet je málo...

 

Deska White Pony je zcela skvělým, inovativním počinem ve světě alterntive metalu, kterou vyvrcholila mnohaletá práce všech členů kapely. Deftones patří k vzácným výjimkám, kde se potkává nadšení kritiků a recenzentů se značným komerčním úspěchem. Mají zvláštní místo v mém hudebním srdci...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky