Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Déhà - Decadanse

DéhàDecadanse

Garmfrost2.8.2022
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele, bandcamp
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Dvě dlouhá pekla plná řezby, mašinek, temné přímočarosti i rozvášněné avantgardy.

Někdo spočítal všechny nahrávky a projekty, na kterých se podílel, respektive všechny vytvořil sám - belgický (bulharský) démon Olmo Lipani zvaný Déhà. Nestačil jsem se divit. Jestli stopro můžu věřit metalovým archívům, jedná se o padesát projektů během nějakých, já nevím, patnácti let a s nimi tuny nahrávek. Uf! Podobných bláznů a idiotů jsou mraky, nicméně tento ďábel patří do zvláštní sorty. Většinu asi nebudete znát, ale některé určitě jo. Jmenujme The Nest, Cult of Erinyes, Clouds nebo v roli hosta v takových pojmech jako Bekëth Nexëhmü, Eye of Solitude nebo Muvitium. Tam bubnoval, tudle zpíval, mrskal kytaru, basu nebo jel na piano. Prostě bourák.

 

Vzal jsem jako výzvu recenzovat Decadanse. Před nějakým půlrokem nebo tak nějak jsem psal recenzi na tohle album pro Unholy Pagan Fire a sázel se sám se sebou, jak na mě bude působit za pár měsíců a kolik desek Déhà za tu dobu natočí. A v jakém stylu. Jeho rejstřík je totiž stejně šílený jako jeho seznam. Nalezneme v něm blackovky, doomovky, ambient, industriální tucanice nebo kolosální symfonie. Ani v rámci Déhà nelze čekat jednotný styl. Decadanse oplývající pouhými dvěma skladbami nabízí všechno možné jen ne klasický metalový vzorec.

 

deha

 

Dvacetiminutové zběsilosti jsou plné black/deathové řezby, avantgardních mimózních přešlapů i přesně daných konceptů. V obou skladbách se toho děje tolik, že nelze po pár posleších čekat, že bude všechno jasné. Zkušenému a vnímavému posluchači Déhà přitom není schopný/ochotný nic ulehčit ani nabídnout to, co doposud neslyšel. The Devil's Science tento příběh naplní bez možnosti vydechnutí. Tuc, tuc střídá děsivá smažba a vše vyvěrá v prog/avant jednoduchém liskanci s perfektně čistým/hrubiánským zpěvem. Zvuk kytar a způsob bicích spíše směřuje k deathové surovosti, avšak k jeho smrtícímu stylu má na hony daleko. I Am The Death nekulhá za svým předchůdcem. Ještě delší vypalovačka začíná afektovanou kytarou, echem a hallem. Vesmírný dusot je promísen démonickým šklebem, zlou veselostí a vše podané s uměleckým přesahem. Dlouho se rozjíždí, vyřvává, haleká, doomuje… a pak šupa. Déhà zpívá naprosto suverénně stejně, jako když řve. Pomalé tempo s rozjíždějícím efektem vydrží skladbě do třetiny. Pak se nervně rozcuká a prásk! Kdo se to směje?

 

 

Chtěl bych mít procento zápalu, génia nebo aspoň nadšení co Déhà a mrskat desky s lehkostí jako on. Pecka! Už poslouchám Averses, což je další deska tohoto projektu a jedná se o naprosto odlišný styl. Mrazivý, atmosférický black bez mašinek, doomu a avantgardy. Co bude dál? Takové magory jednoznačně miluju!!!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky