Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Povodí Ohře jsem začal registrovat ani nevím kdy v průběhu minulého roku, ale k poslechu jejich debutní desky jsem se dostal až začátkem toho letošního. Motivací bylo více méně doplnění přehledu v tom, co vyšlo, jak moc je to zajímavé, nebo nezajímavé, ale v případě této kapely i různě rozeseté informace o tom, že za prvé to zajímavé je a za druhé že členové kapely za sebou mají různou zajímavou minulost. Esazlesa, Esgmeq a pár dalších jmen vzbuzovalo zvědavost.

Můj osobní poslechový příběh Povodí Ohře navíc neměl krátkého trvání, narozdíl od mnoha dalších, kde je po jednom přehrání vymalováno a navždy jasno. Deska zaujala, nemám problém si to přiznat, i když ne zcela a ne ve všem. Celé to vyvrcholilo v podstatě před pár dny, kdy jsem si jednak plus mínus utřídil myšlenky v hlavě, a druhak musel nějak vstřebat informaci toho typu, že tahle deska byla / je nominovaná hned ve dvou kategoriích cen Anděl, které bychom dle dřívějšího dělení označili za žánrové - rock (logicky) a alternativa a elektronika (otázka proč).

Další zajímavostí, která je v kontextu této nahrávky důležitá (aspoň z mého pohledu), bylo téměř současné naposlouchávání nového alba Nylon Jail, jejichž víc jak pět let stará deska My Heart Soars Like a Hawk (2013) našla prázdné místo na české hudební scéně a spojení slov country rock díky ní dostalo mnohem zajímavější obsah. Píšu o tom především proto, že zatímco aktuální Nylon Jail tento žánr prakticky opustili (a fakt nevím proč, když jim to tak šlo), tak Povodí Ohře jakoby v pravý čas vyplnili uvolněnou pozici a svým eponymním albem ve mně zahráli na stejné nebo hodně podobné struny. 

Povodí Ohře v některých, ale zdaleka ne ve všech skladbách zdatně vykreslují westernovou atmosféru, ale zatímco při poslechu Nylon Jail jste mohli cítit, jak kolem vás proudí svěží vzduch jak při projížďce na koni, v případě této kapely tím vzduchem létají kulky, prach a sem tam nějaká ta facka. Povodí Ohře jsou zemitější, syrovější, bez poetiky a jakkoliv pro svůj rock čerpají hodně přísad z blues a třeba z toho country, v jádru nezapírají své kořeny a přísahají na takový ten noise rock, kterého mají plný katalog třeba u Silver Rocket. Možná i to je ten důvod (nebo zvyk, zlozvyk, nevím co), že zvuk desky a jednotlivých nástrojů jde do červeného, v mnoha případech naprosto nepochopitelně a podle mě úplně zbytečně. Ve výsledku mě pak vůbec nepřekvapilo, že za mastering je zodpovědný Amák z Golden Hive, od kterého jsem slyšel už tolik neposlouchatelné, přepálené hrůzy, že by to uvrhlo do deprese i hodně odolného jedince.

Ten základ v noise rocku navíc poslech od poslechu vystupuje víc a víc na povrch a v jeden moment prostě zjistíte, že až na pár skladeb máte co do činění s bledě modrou variantou třeba zmíněných Esgmeq, jen tentokrát trochu jinak zaranžovanou a pomalejší. Na vině samozřejmě není jen zkreslení kytar, ale pro mě mnohem větší měrou textová a hlasová rovina desky. Asi není dvakrát důležitý můj osobní pocit, že k podobné hudbě (skladba Za zdí a jí podobné) by mnohem víc sedl hlas třeba Marka Lanegana než rádoby drsňácký, ale v podstatě nanicovatý projev Sisiho (typicky v KPP). Možná pro někoho nebudou důležité ani texty, anebo právě naopak v nich bude vidět reflexi současné i minulé doby natolik hlubokou, že se mu z toho zatmí před očima. Osobně právě v nich cítím nejslabší místo (snad s výjimkou zmíněné písně Za zdí), protože jejich snaha o hloubku a uchopení vážných témat nedokáže zamaskovat povrchnost a pózu určenou stejně naladěným jedincům. Pocit trapnosti při poslechu skladeb jako Propaganda nebo Marnotratnosti se potom překonává dost těžce, i když asi nemám problém pochopit, že přesně něco takového část scény očekává, je na to uvyklá a vidí / slyší v tom něco víc.

Celkově je pro mě tahle deska taková lehká schizofrenie mezi docela zajímavou a příjemnou muzikou, kterou když si chci užít, musím spolknout jednak hořkou pilulku přepáleného zvuku, a pak dvojnásob hořkou medicínu rádoby hlubokých sdělení. Nejsou hluboká, jsou jen účelově napsaná pro ty, kteří na to slyší a mají u toho pocit, že jsou přemýšliví. V tomto se Povodí Ohře bohužel nijak nevymyká a těch rozhodně ne málo plusových bodů za dobrou muziku zase rychle ztrácí Sisiho neochotou opustit otřepané stereotypy.