Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deicide - To Hell With God

DeicideTo Hell With God

Bhut25.1.2012
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Klasická porce od klasického jména. To Hell With God je typickým dílem sírou nasmrádlých Deicide. Ovšem žádný průměr a šeď. Opět krásný hlasitý přednes bez menšího škobrtnutí. Na druhou stranu nic výrazně nového pod obráceným křížem.

Tahle recenze sice nepřichází zrovna ve správný čas, ale i tak není od věci na To Hell With God amerických Deicide vzpomenout. Proč to ale říkám, deska vyšla již v loňském roce 2011 koncem měsíce února. Ale nic naplat, k mým uším se dostala až značně později. Nutno říci, že Deicide patří mezi ikony žánru zvaného death metal a stáli u jeho amerického zrodu. Od roku 1989 jsou vcelku aktivně činnou sopkou na hudebním ďábelském poli. O tom, že jejich síla se nevytrácí, nýbrž trvá, se můžeme přesvědčit skrze poslední nahrávku To Hell With God

 

Glen Benton stále nenávidí Boha a vše s ním spojené. O tom už ostatně svědčí i samotný název jak kapely, tak i samotného nového alba. To Hell With God lze volně přeložit jako „k čertu s Bohem“ nebo doslovně „do pekla s Bohem“. Naštvanost pak z desky značně čiší a vůně síry se při poslechu povaluje po celé místnosti, v níž bylo cd spuštěno. Čtveřice satanášových stoupenců v čele s arci-démonem Glenem servíruje posluchači na zakrvácených podnosech deset porcí pokrmů. Tyto pokrmy mají po jejich pozření neblahé účinky projevující se nenávistí, paranoiou, nervozitou a především probouzejí choutky znesvěcování. Ne, není to hostie ani mešní víno, jsou to špinavé flákoty masa a silná kořalka na úrovni technického benzinu. Předešlými řádky jsem však nechtěl vyvolat dojem nechuti a odporu vůči současné hudbě Deicide, nýbrž rozpoutat pocit, že to, co nám braši vytvořili, se skutečně s ničím nepáře. Je to další naštvaný, divoký, tvrdý materiál, který od nich dostáváme už nějaký ten pátek. Ani bych od této kapely nečekal a vlastně ani nechtěl nic jiného než pořádně satanismem prostoupený death metal s kořením hutnosti riffů, vypracovaných sól a neustále dvoušlapkových bicích. Nějaký technický death je mimo hru, i když tu a tam se jisté drobné náznaky rozpoznat vcelku dají. Ale to je spíš nějaká moje posluchačská deformace, zřejmě zapříčiněná tucty novodobých kapel, které hrají death – technical death. Deicide je jeden ze základních kamenů syrového death metalu a dávají to setsakramensky znát i dneska.

 

Jak už bylo výše lehce naznačeno, deska obsahuje deset písní. Celkově nejsme u této kapely zvyklí na nějak dlouhý materiál a každá deska není zas tak dlouho hrající, jak se klasické řadovky obvykle nazývají. I nyní netvoří To Hell With God nějakou výjimku. Pár minutek přes půl hodiny se budou Vaše útroby a pačesy zmítat v rytmu rychlejším, tolik typickým pro tento spolek. Satan má z této bandy ohromnou radost, řekl bych. Peklo jen hoří nedočkavostí až páně Bentona pozná osobně. Myslím, že i opačně to funguje zcela stejně. Ta vyložená nas*anost na vše svaté je tak pocítitelná, že když natáhnete ruku, zcela pravděpodobně nahmatáte těleso, po jehož prozkoumání bude zjištěno, že se jedná o převrácený kříž. Již při letmém kontaktu s prvotními vteřinami alba To Hell With God a stejnojmenné titulní písně bezpečně poznáte, že Deicide neztrácejí sílu a odhodlání dál rozsévat nenávist vůči Bohu. Vesměs se nejedná o nic, co by ještě nebylo vyřčeno, slyšeno, či jinak prezentováno. Stále se na něco nadává s ohromným vztekem a vervou. Ale Deicide dokáží i stokrát omleté prostřít na obětní stoly tak, že korunní princové pekel vše zhltnou v malém okamžiku. A nejen tato šlechta, ale i my obyčejní smrtelníci jsme touto dávkou ohromeni a hltáme. Jak už jsem řekl, od Deicide nečekám nic jiného, ale jak oni to dělají, že to téměř vždycky tak sedne?! Paráda.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky