Recenze: Dementia Senex - Heartworm (EP)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Dementia SenexHeartworm (EP)

Victimer21.3.2014

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: JVC UX-H330

VERDIKT: Jedna z variant experimentálního smrťáctví, u které se teprve ukáže, jestli s ní počítat nebo na ni zapomenout.

DEMENTIA SENEX je mladou kapelou, které nebylo líto překopat své původní vize extrémní hudby do současné podoby spojení techniky death metalu a apokalyptického tahání těžkých uhláků z post-metalových šachet. Přidávají se tak do skupinky hledačů kteří stojí frontu, aby mohli naplivat do úst zkostnatělé dámy s kosou a přitom ji pořád brát za svou. V této frontě bychom mohli nalézt nezmary Ulcerate, nebo klidně Svart Crown, Gorguts a mnohé další, kterým se zželelo klasických postupů a mají chuť míchat chutné obskurní nápoje.

Italská družina se k podobným úvahám dopracovala teprve nedávno a tohle EP je vlastně takovým prvním zatěžkávacím testem jak to všechno půjde. Třípísňová kolekce ukazuje, že jít by to mohlo, ale ještě to dá nějakou práci. DEMENTIA SENEX zatím jen ukazují, že jim to technicky i temnotářsky myslí, ale ještě není proč skákat radostí. Skladby spíš poukážou na svůj potenciál a proletí kolem, aniž by na sebe významněji upozornily. Nebojí se zběsilých temp, kdy je třeba schovat sirky, aby nevzplál místní chrám, nebojí se útrpné melodie, ani doslovného zpomalení na hranu metalu samotného. Nebojí se asi ničeho, ale přesto se drží svých představ, které chtějí následovat.

Brát tuhle sbírku jako nějaký ukazatel snad ani nelze. Lze si však spočítat pět a pět a počkat dnů příštích, neboť v nich by mohli DEMENTIA SENEX vyjevit, čeho jsou opravdu schopni. "Heartworm" si zařadím mezi nahrávky, které potěší a svou formou dodají pocit dobře odvedené práce. Vracet se k ní budu ve chvíli, kdy budu potřebovat krátce a suše načerpat energii a nemít kvůli tomu potřebu použít ortodoxní specialisty. Upnu se k možnosti mít kolem sebe pocit něčeho volnějšího a čemu nechybí větší představivost.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.