Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak je již pár let uvedeno ve známost, i Vyškov má svou jistotu a trvalku. Tou není nikdo jiný než crossoverová mašinka shromážděná kolem pánu De Seda a Robotoma, Dark Gamballe. Za onu dobu si kapela vypracovala pozici, která si zaslouží velký respekt. Pozici, kdy je brána většinou posluchačstva jako jedna z těch skupin, od kterých se čeká něco navíc, než jen průměrné hledání kudy kam. Toto už dávno Dark Gamballe nemají zapotřebí a své řemeslo na naší scéně zvládají jako málokdo. Doby metalové dávno minuly, doby spojující kov s těžkým samplingem jakbysmet, je čas se podívat někam dál, být písničkovější, přitom stále odpíchnutý, být volně plynoucí myšlenkou v hudebním jazyku bez hranic. A myslím, jak je ke slyšení, se to vyškovským poslední dobou skutečně daří.

Kapela nachystala velice slušně šlapající rockový výběr, u kterého se od začátku do konce nelze nudit. Vždy jsem měl rád jakým stylem zpívá Jirka Sedláček, ale to co předvádí teď, tak to opravdu klobouk dolů. Velmi osobité a přesvědčivé. Novinka "Perpetuum Gamballe" (díky Sakime) je kolekcí deseti songů, které si žijou svým vlastním životem. Vše startuje odpichovka "Výprask", úderná tříminutovka, k níž byl pořízen videoklip, kde je jasně k vidění, kdo že trestá koho a komu to dělá dobře. Tato píseň mě zpočátku bavila nejvíc ale, abych pravdu řekl, začala mě také nejdřív nudit a dnes jí spíš přeskakuju. Je to spíš taková rána do ksichtu, nic složitého a to se časem projeví. Je jasné, že opakem budiž skladby přicházející do povědomí pomaleji, a to více kolem sebe plivající nakažlivým jedem, jemuž nelze odolat, protože on prostě chutná. Takto mě dostala třeba pětka "Psí Víno" s dost podařeným textem nebo hned následující "Zlatonoš".

"Má milá podívej, kometa k nám letí", jak zní začátek výborné "Večer Pod Kometou". To je vůbec kapitola sama pro sebe a je mou nejoblíbenější na desce. Pro mě jasný hit, ale zároveň nijak podbízivý, který se zkrátka musí dostat pod kůži. A opět tu máme velmi dobrý text. Dodávám, že i ke "kometě" byl pořízen, tentokrát animovaný, videoklip. Na "Perpetuum Gamballe" se nacházejí i experimentálnější kousky, nebo snad o cosi nezvyklejší a to jen ukazuje, že chapadla Gamballe - chobotnice mrskají všemi směry a jsou živé až běda. Příkladem budiž song "Oceán" nebo závěrečná "Pilulka". Takoví "Astronauti" si jen tak plují vesmírem, jsou zamyšlení, ale umí i kopnout a zase a zase se vrací. Další návykovka. K úvodnímu "Výprasku" by se dala připojit například "Maestro Kvér", tedy ve smyslu dostatečné nabroušenosti, ale v druhém případě je i plná zatáček, které pistolku hážou různými směry.

Když se nad tím vším tak zamyslím, tak mi vypadne věc, že není od věci po pravdě pochválit něco tam, kam vše zapadá jak "prdel na hrnec". Bez příkras a přirozeně. Je radost slyšet, že Dark Gamballe je stále tou dobrou kapelou, vynásobenou tím, jak na sobě stále pracují a za rovnítkem lze pak přečíst výsledek, který se nikdo nemusí bát dvakrát podtrhnout. Ještě bych zmínil, že tím jak se materiál "Perpetuum Gamballe" drží i přes různé kličky lajny, tak na mě i pří vší té živelnosti, působí zároveň posmutněle, nostalgicky. Uvnitř většiny písní je linka, která sebou táhne takový zvláštní podmračený pocit. Čas letí ...