Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První setkání s kapelou Der Weg Einer Freiheit u mne před lety proběhlo na bázi letmého pohledu z autobusu na krásnou dívku jdoucí po chodníku. Teprve po čase se naše cesty opět protnuly, a to přímo v Hospodě Pod Kopcem, kultovním to místem pro Phantoms of Pilsen. V rámci příprav jsem si naposlouchal jejich materiál více a mělo to něco do sebe. Živý koncert pak zapůsobil ještě silněji a právě proto jsem si do hledáčku našteloval i nové album Stellar.

Stellar je třetí deskou kapely, kterou stále vnímám jako mladého novice na blackmetalovém poli - mají za sebou sice sedm let existence, ale jejich jméno ještě nepatří k těm zvučnějším, řekl bych. A to i přes fakt, že aktuální nahrávku vydává Season of Mist. Pravdou je, že členové se pohybují i v jiných kapelách, konkrétně se tři čtvrtiny střetávají v deathcoreovém uskupení Fuck You And Die. Zkrátka kapela poměrně neznámá. Myslím, že důvod proč ji právě dnes zmiňuji, je ale zcela patrný. Ano, je to obstojná hudba, kterou tito pánové z Bavorska tvoří.

Der Weg Einer Freiheit nabízí trochu jiný úhel pohledu na současný black metal. Tvůrci sice rádi sjíždějí k divočejším partům a nebojí se do toho, jak se říká, opřít, ale vliv soudobého ducha je citelný. Už samotný nástup desky hovoří jinou rétorikou, než by se u obyčejného blacku mohlo zdát. Právě ten se mi pozdává snad nejvíce. Je rozvážný, klidný a vyvrcholení přichází pozvolna a s grácií. Celkově se zdá, že se deska nikam nežene, ačkoliv tempo, ve kterém se v převážně většině času ubírá vpřed, není zrovna nejpomalejší. Onen mladý duch je silný a trochu si pohrává s post drnkačkami, ale přesto přese všechno se drží zajetého chápání žánru. A právě ty typické riffy jdou kapele velmi dobře od ruky. V kytarách spatřuji ten nejsilnější pilíř a nejsilnější potenciál.

Album šlape od začátku dobře, výrazně nepolevuje a příjemně si to šine neustále vpřed. Chvátá sice rychle, ale zároveň se dokáže samo pozastavit, nabrat síly a patřičně vydechnout. Už vzhledem k délce skladeb je toto celkem důležitým aspektem, jinak by mohl být posluchač vyždímán nadbytečnou časovou hranicí. Právě ta silnější třičtvrtěhodinka hrací doby je tak akorát, aby se deska nezačala zajídat, či omílat sama o sebe. Kapela totiž našla styl, který jí sluší a umí jej předvést dost silně. Nebojí se ho trochu přibarvit lehkými inovacemi, čímž získávají punc lehké originality. Ale milovník black metalu v zažitém chápání tohoto stylu si desku jistě oblíbí rovněž. Nejde totiž o vůbec marnou záležitost, právě naopak.