Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Descend Into Despair - Opium

Descend Into DespairOpium

Sarapis21.4.2021
Zdroj: CD - promo // mp3
Posloucháno na: CD player Yamaha + repro Canton // AKG K240
VERDIKT: Rumunská doomařina hoří, doutná, intenzita žáru kolísá ...

Jsou alba, která je lepší nechat trochu uležet v chladu a temnu, dopřát svým rozvířeným myšlenkám klid a až s odstupem času vyhodnotit, jestli se pod tvrdou slupkou nahrávky nachází šťavnatá dužina. A jsou taky alba, která zůstávají ležet ladem v koutě, protože se k jejich poslechu musí člověk vyloženě dokopat. Loňské album Opium od rumunského tělesa Descend into Despair lze zařadit do obou těchto kategorií - jenže zatímco v té první stojí jednou nohou, v té druhé vězí až po pás. Dokopaný jsem už jako slávista a stejně jsem z těch převážně vynucených poslechů nevytřískal víc než převládající vlažný pocit nenaplnění. Čím to?

 

Zašlápnout nahrávku jako nedopalek nekvalitní šminky z Východu, to by bylo příliš snadné a hlavně by to nebylo fér. Descend into Despair hrají hru, jejíž pravidla se jim možná trochu vymkla z rukou, ale na lámání hole si netroufám. Na Opium se prezentují funerálním doomem, jehož výpravnost atakuje extrémní žánrové úkazy typu jednoskladbových nahrávek Monolithe nebo těžkých hokejových třetin veteránů Esoteric. Na Opium je dvacetiminutovka pokořena jen jednou, ale zbytek je fakt o fous a všechny tři vály na hodinovém albu jsou příkladným karamelovým samospádem, který klesá rychlostí stalaktitu. Skladby by klidně mohly tvořit jeden souvislý celek, tak jsou věrné jednotné pochmurné, snové náladě.

 

Výrazové prostředky kapely jsou na poměry funeral doomu bohaté a nahrávka boduje svou pestrostí. Největší podíl na oné pestrosti mají bezesporu klávesy a syntezátory, které si hrají svou vlastní superligu. Kdykoli se situace uklidní a prostor zaplní klávesový motiv, případně v tandemu s kytarou, magie okamžiku udeří mocnou silou. Ale i v plné palbě dodávají klávesy a syntezátory celku čarovné kouzlo. Jejich dominantní postavení a využití ve mně vyvolává asociace na Mar de Grises, jen s tím rozdílem, že chilské kombo je strop, k němuž mají Descend into Despair ještě daleko. Uhrančivost závěru skladby Antumbra nebo předfinální fáze poslední Dis(re)member však jako příklady dokládají, že i Descend into Despair umí vyskočit vysoko. 

 

 

Na táhlé a pomalé skladby, které se plahočí s těžkým závažím na krku svou naditou minutáží, se příznivec stylu jistě naladí snadno, ale připravit se na nevyrovnaný přísun nápadů je větší oříšek. Opium sice umí silně zahořet, ale kromě toho taky občas slabě doutná. Úvodní ženský monolog ve skladbě Ensh(r)ine je takovou první nedomrlou kaňkou, která mě irituje a na vtažení do děje si musím počkat minimálně do gatheringovského vícehlasého podkresu, kde se konečně začínají slibně stahovat mračna.

 

Za záhrobní vokál, který zpěvák vytahuje z těch nejhlubších dutin svého těla, bych klidně ruku do ohně dal, ale pasáže s čistým zpěvem mi moc nevoní a je to důvod, proč závěr alba, kde se zpívá dost, vyšumí do ztracena. K tomu pár hluchých míst, které stejně jako slepá skvrna nezobrazují žádné podněty ke zpozornění a výsledkem je nahrávka, která se místy sice dotýká hvězd, ale taky se šourá vyprahlým kaňonem. Následky vidím jasně - jakkoli uznávám, že Opium má své kvality a že mě někdy dokáže zhypnotizovat, motivaci k dalšímu poslechu hledám s obtížemi. Zkrátka druhá kategorie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky