Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Desolat - Elegance is an attitude... to shit on.

DesolatElegance is an attitude... to shit on.

Jirka D.10.1.2023
Zdroj: 12" černá gramodeska (# bs22 / SD16) ) // promo od kapely
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / PrimaLuna Prologue One / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Žánrově neukotvená, valivá a nekompromisní deska coby ztělesnění podstaty hudebního undergroundu.

Pozorným čtenářům bude jméno Desolat jistě povědomé a pokud snad nikoliv, hned v úvodu recenze odkážu ke staršímu textu z června 2021, kdy jsem psal svoje vlídná slova na adresu jejich předchozí desky Songs of Love in the Age of Anarchy. Slovo deska je v tomto případě na místě ve svém hlavním významu, neb se skutečně jednalo o gramodesku, navíc o gramodesku v provedení picture-disc, kterou kapela z rakouské metropole neváhala poslat k recenzi bez jakýchkoliv záruk, že to dopadne dobře. Může se to zdát překvapivé nebo prostě jen neobvyklé, ale občas se něco takového stane. O to překvapivější a neobvyklejší je pak to, že po roce a půl se kapela ozvala znovu, že by ráda poslala svou novinku. A přes všechna moje varování tak skutečně učinila.

 

Desolat je stále ještě docela mladé vídeňské trio, které pod tímto názvem hraje od roku 2018, ale které v letech předchozích sbíralo zkušenosti v kapele Cyruss (ZDE). Kromě zmíněného picture-discu, svým rozsahem klasifikovatelného jako EP (21 minut), má na kontě ještě úplně první EP Shareholder of Shit z roku 2019, no a teď aktuální první dlouhohrající desku s tím rozkošným názvem, která už vyšla jako černá vinylová klasika v jednoduchém černobílém obalu bez jakýchkoliv okras a příkras, který přesně zapadá do kapelní filozofie a prostředí, ke kterému se hlásí. Konkrétně na bandcampu se lze dočíst, že kapelní social-cultural background is the DIY anarcho-punk scene, což je mi samozřejmě moc líto a lze jen doufat, že kluci časem dospějí.

 

Hudební obsah noviny na svého předchůdce celkem logicky navazuje a opět nelze jednoznačně říct, jestli víc tíhne ke klasickému hardcoru, ke crustu, sludge nebo deathmetalovému kostitřasu podle švédského vzoru. Od každého na albu najdete kousek a jestli mi předchozí vymalované EP přišlo spíš sludgeové a přirovnání jsem hledal třeba u Crowbar, tak novinka mi svým pojetím přijde spíš ostřejší, méně valivá, víc otočená na sever do Švédska a taky o něco propracovanější, byť stále bytostně zemitá a nekompromisní. Co se nezměnilo, je dominantní úloha výrazně zkreslené kytary ve zvuku, hodně abrazivní vokální projev zpívajícího kytaristy Alfreda Wihalma a i přes výše napsané stále dost valivé tempo jednotlivých skladeb. Nezměnilo se ani zakomponování samplovaných úryvků z filmů, jen oproti minulému využití čehosi z německojazyčného prostředí tentokrát přišla ke slovu čeština (!) a pokud se nepletu, tak ve skladbách Hate-Filled Short-Arsed Wee Wanker a Maldoror zní nějaká pasáž z filmu Markéta Lazarová (když tak mě opravte). Což je u rakouské kapely docela zajímavé.

 

 

Poslech desky představuje 38-minutovou zkušenost, kterou si troufám tvrdit nebude nikdo chtít opakovat příliš často. Není to tím, že by hudebně šlo o nějaký průšvih, ale intenzita nahrávky je taková, že po jejím dohrání vždycky potřebuju nějaký čas na sednutí zvířeného prachu a pokud snad netrpíte nějakými sebepoškozujícími sklony, budete na tom plus mínus podobně. Abrazivnost se samozřejmě propsala i do zvuku, který sice ve výsledku prošel masteringem Dana Swanö v Unisoundu, ale jinak je dílem vídeňského studia Cosmix. Jeho jméno mi sice nic neříká, ale hodnoceno čistě podle poslechové zkušenosti dokázali zachytit ducha kapely docela dobře. Že je to všechno brutálním způsobem zkreslené a třeba činely rozsypané na skleněný prášek, je jim asi jedno.

 

Co říci závěrem? Novinka Desolat je z mého pohledu poměrně důstojný zástupce hlučného hudebního undergroundu a většina jejího obsahu je obstojná. Snad kromě nejdelší skladby Rollercoaster: Confusion Is Stable, Confidence Is Luck, v níže se regulérně mlátí prázdná sláma, má album dobrý náboj a poměrně pevně drží pohromadě. Jestli se to samé dá říct o někom, kdo ho doposlouchá dokonce, je docela otázka.

 

Desolat LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky