Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Desolat - Elegance is an attitude... to shit on.

DesolatElegance is an attitude... to shit on.

Jirka D.10.1.2023
Zdroj: 12" černá gramodeska (# bs22 / SD16) ) // promo od kapely
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / PrimaLuna Prologue One / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Žánrově neukotvená, valivá a nekompromisní deska coby ztělesnění podstaty hudebního undergroundu.

Pozorným čtenářům bude jméno Desolat jistě povědomé a pokud snad nikoliv, hned v úvodu recenze odkážu ke staršímu textu z června 2021, kdy jsem psal svoje vlídná slova na adresu jejich předchozí desky Songs of Love in the Age of Anarchy. Slovo deska je v tomto případě na místě ve svém hlavním významu, neb se skutečně jednalo o gramodesku, navíc o gramodesku v provedení picture-disc, kterou kapela z rakouské metropole neváhala poslat k recenzi bez jakýchkoliv záruk, že to dopadne dobře. Může se to zdát překvapivé nebo prostě jen neobvyklé, ale občas se něco takového stane. O to překvapivější a neobvyklejší je pak to, že po roce a půl se kapela ozvala znovu, že by ráda poslala svou novinku. A přes všechna moje varování tak skutečně učinila.

 

Desolat je stále ještě docela mladé vídeňské trio, které pod tímto názvem hraje od roku 2018, ale které v letech předchozích sbíralo zkušenosti v kapele Cyruss (ZDE). Kromě zmíněného picture-discu, svým rozsahem klasifikovatelného jako EP (21 minut), má na kontě ještě úplně první EP Shareholder of Shit z roku 2019, no a teď aktuální první dlouhohrající desku s tím rozkošným názvem, která už vyšla jako černá vinylová klasika v jednoduchém černobílém obalu bez jakýchkoliv okras a příkras, který přesně zapadá do kapelní filozofie a prostředí, ke kterému se hlásí. Konkrétně na bandcampu se lze dočíst, že kapelní social-cultural background is the DIY anarcho-punk scene, což je mi samozřejmě moc líto a lze jen doufat, že kluci časem dospějí.

 

Hudební obsah noviny na svého předchůdce celkem logicky navazuje a opět nelze jednoznačně říct, jestli víc tíhne ke klasickému hardcoru, ke crustu, sludge nebo deathmetalovému kostitřasu podle švédského vzoru. Od každého na albu najdete kousek a jestli mi předchozí vymalované EP přišlo spíš sludgeové a přirovnání jsem hledal třeba u Crowbar, tak novinka mi svým pojetím přijde spíš ostřejší, méně valivá, víc otočená na sever do Švédska a taky o něco propracovanější, byť stále bytostně zemitá a nekompromisní. Co se nezměnilo, je dominantní úloha výrazně zkreslené kytary ve zvuku, hodně abrazivní vokální projev zpívajícího kytaristy Alfreda Wihalma a i přes výše napsané stále dost valivé tempo jednotlivých skladeb. Nezměnilo se ani zakomponování samplovaných úryvků z filmů, jen oproti minulému využití čehosi z německojazyčného prostředí tentokrát přišla ke slovu čeština (!) a pokud se nepletu, tak ve skladbách Hate-Filled Short-Arsed Wee Wanker a Maldoror zní nějaká pasáž z filmu Markéta Lazarová (když tak mě opravte). Což je u rakouské kapely docela zajímavé.

 

 

Poslech desky představuje 38-minutovou zkušenost, kterou si troufám tvrdit nebude nikdo chtít opakovat příliš často. Není to tím, že by hudebně šlo o nějaký průšvih, ale intenzita nahrávky je taková, že po jejím dohrání vždycky potřebuju nějaký čas na sednutí zvířeného prachu a pokud snad netrpíte nějakými sebepoškozujícími sklony, budete na tom plus mínus podobně. Abrazivnost se samozřejmě propsala i do zvuku, který sice ve výsledku prošel masteringem Dana Swanö v Unisoundu, ale jinak je dílem vídeňského studia Cosmix. Jeho jméno mi sice nic neříká, ale hodnoceno čistě podle poslechové zkušenosti dokázali zachytit ducha kapely docela dobře. Že je to všechno brutálním způsobem zkreslené a třeba činely rozsypané na skleněný prášek, je jim asi jedno.

 

Co říci závěrem? Novinka Desolat je z mého pohledu poměrně důstojný zástupce hlučného hudebního undergroundu a většina jejího obsahu je obstojná. Snad kromě nejdelší skladby Rollercoaster: Confusion Is Stable, Confidence Is Luck, v níže se regulérně mlátí prázdná sláma, má album dobrý náboj a poměrně pevně drží pohromadě. Jestli se to samé dá říct o někom, kdo ho doposlouchá dokonce, je docela otázka.

 

Desolat LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky