Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 6. 4. Devil Master + Dödsrit + Ara v Kabinetu múz

Při mém hudebně kritickém úsilí se opravdu velmi vzácně stává, že by spolu vystupovaly dva hudební interpreti, na jejichž alba jsem napsal recenzi. Tentokrát ale spojili síly američtí párty blackmetalisti Devil Master se zajetými Dödsrit a tam mě pak nemohla odradit ani skutečnost, že se koncert odehrával někde v ééé [kontroluje poznámky] Brně. Zavázal jsem tedy boty až úplně nahoru, sbalil si barevná sklíčka pro místní, nějaké bonbóny pro jejich děti, nůž s malovanou střenkou a vyrazil na vláček směr Adamov a dál.

Byl to dle letošní tradice takový ten až příliš krásný květnový víkend v dubnu, takže v moment, kdy jsem po delší procházce městem dorazil až do Kabinetu múz, spousta lidí, co přišla na koncert, už v sobě očividně měla one obědové pivíčko too many, takže ještě za světla už jely panáky, hulákání a blbý kecy. Jak se ostatně na headlinera večera sluší. Nicméně první velký šok u mě nastal hned s úvodní kapelou.

Ara je krom uřvanýho papoucha taky rakouský pokojíčkový one-man blackmetal, ke kterému se ale přidali pro účely koncertování tři pódioví členové. Pokud vás zajímá, kdo z těch čtyř lidí na stage byl onen ústřední mozek kapely, tak si na to budete muset přijít sami, protože veškeré doprovodné materiály umožňující jeho identifikaci jsou pochopitelně blackmetalové zastřené a rozmlžené. Black metal týhle kapely nebyl nijak tuctový a stál na přiznaně post-punkových motivech (kytarista měl na sobě tričko Killing Joke), kterými dokazoval náladovou propojenost těchto dvou žánrů. Vokál nebyl křivácký growl, nýbrž jen takové volání do dálek, jak to dělají třeba Bölzer. Samotné písně stály pak často na neustálých repeticích, jednoduchých melodických linkách a zvláštní uzavřenosti. Nebudu lhát, byl jsem jimi dost uhranut hned ze startu a nemůžu se dočkat, až se jim začnu věnovat ve sluchátkách. Blackmetal postavený primárně na zvuku basy je každopádně skutečně existující věc a stojí za to za ni bojovat.

Na následné Dödsrit bylo v klubu narváno asi nejvíc. Kapela si skrze tourování s Lamp of Murmuur před dvěma lety zjevně udělala celkem jméno a já jim to přeju. Od té doby stihli namlátit další album - Nocturnal Will, které jsem ještě neslyšel, ale nějak mám dle jejich aktuálního setu pocit, že se umělecky posunuli zase někam lehce jinam. Je pravda, že ohromení nad předchozími Ara zkombinované s mojí averzí vůči bočnímu vstupu do sálu Kabinetu múz při narvaných koncertech způsobilo, že jejich set za mě místy nebyl úplně komfortní, a to právě zejména při písních, které jsem od nich z desky Mortal Coil (na niž můžete najít moji obdivnou recenzi zde) neznal. Pravdou je, že ani před oněmi dvěma lety mi naživo kdovíjak nezněli. Přitom z alba jsem pak totálně vytekl. Stejně jako tehdy mi ani tentokrát naživo moc nesedly ty rytmické výkyvy, doprovázené různými melodickými vyhrávkami až skoro sóly, které byly navázány právě na ty písně, o kterých si myslím, že byly nové. Jako né že bych si ten set neužil, mrdy jako Apathetic Tongues zazněly, to ne že ne, ale asi mi nevyhovuje, jak při těch silných kytarových stěnách, co kapela je schopna vyprodukovat, se často odbočuje a mě to tím pádem vytrhává z transu. Ale jako v pohodě, zas tak velká svízel to nebyla. On je koneckonců fakt, že v tý konkurenci večera to taky neměli jednoduchý.

Co se týče Devil Mastera, tak neříkal jsem vám náhodou v recenzi, že ta kapela bude totálně zabíjet naživo? Říkal, tak vidíte. Lidí tam na ní snad bylo ještě méně než na prvním interpretovi, ale tam jsou na vině hlavně dva faktory: první, že po dlouhém večeru a patrně i celém dni bylo nemálo přítomných již totálně na kaši a posedávat ve vlahé noci s pifsonem na obrubníku bylo maximum toho, co se sebe ještě dokázali vytlačit. No a druhý, že se to pochopitelně před pódiem rozkotlilo tak šíleně, že na to prostě mnozí již neměli. Ale tyvole pomož si, když tam před tebou drtí struny totální vizuální aluze sedmdesátkovýho Tommi Iommiho s totální vizuální aluzí osmdesátkovýho Cronose a totální vizuální aluzí devadesátkovýho Danniho Filtha. A tohle tam celou doubu šéfuje kurevsky sataňáckou tanze-rychte plnou prvotřídně hovadských kytarových melodií zahraných do punkových rytmů. Tohle je moje, pusťte mě tam. Když půlka lidí šahá kytaristovi do strun, druhá tam trsá ani neví vlastně jak a v pozadí běhá týpek s pláštěm, vím, že zde jsem člověkem, zde nakupuji. Desky, trička, nášivky, všechno...

// 14. 4. Kaboom Karavan v Punctu

Ten týden byl na nějaké smysluplné koncerty celkem skoupý, ale v tu neděli se zase sešly přes sebe hned dvě zajímavé události: v Crossu hráli francouzští post-blackaři Nature Morte a v Punctu experimentálně ambientní ulítlost Kaboom Karavan. Dá se říct, že rozhodovací proces o tom, které akce se zúčastnit, probíhal až do úplně té nejposlednější chvíle a nakonec dopadl ve prospěch žižkovského stánku kultury a oddechu v ulici Krásova 27.

Propásl jsem ale první interprety toho večera, tedy Sítě. Ty se však skládají ze členů kapely Orient, s jejichž tvorbou mám komplikovaný vztah, tak třeba moje absence byla ke vzájemné spokojenosti. Akorát když jsem vstoupil do prostoru, tak přestali hrát a já s potěšením slyšel nějaké náhodné lidi, jak si chválí dnešní nedělní návštěvnost, kdy čekali čtyři lidi a nakonec nás tam bylo akorát tolik, abychom se všichni pohodlně usadili po polštářích či křeslech a naplnili prostor. O Kaboom Karavan jsem každopádně předem nic nevěděl. A upřímně pokud bych chtěl vydedukovat o jejich hudbě cokoli jenom z toho, co měli vyskládaný na stolech, tak bych to nevěděl stejně. I při pečlivém sledovaní všech těch různě provázaných a zdánlivě nesouvisejících klumpů jsem měl pocit, jako když na vás jde mrtvice, což poznáte dle toho, že všechno co vidíte, je velmi povědomé, ale nedokážete to nijak pojmenovat natož zařadit. No nic, vydáme se tomu naproti pár panáky. Néé vstup za čtyři kila! Tak jenom dvěma panáky holt.

Co se týče reportu samotné performace, tak bych to všechno rád shrnul pod větu: "Děly se věci." Támhle ťukla věc o věc, tuhle sjíždělo něco po drátech dolů, semhle se cosi točilo, až se dotočilo, tamtudy spadla lžička do kafíčka, tamto udělalo bác. Bylo kouzelné se nechat pozvat do takové zvukové krajiny, kterou ovládá naprosto svévolně někdo jiný a vás tam nechává přebývat po tři čtvrtě hodiny jako milého hosta. Celá produkce nebyla naštěstí jen čistě experimentální paleta zvuků, ale vše propojovaly čitelné doprovodné vrstvy hrané na housle či akustickou kytaru. Jednolitý set měl pro mě povědomou atmosféru dětské hry s věcmi, které nejsou určeny pro děti, stejně jako zde byly jako hudební nástroje často použité věci, které hudebními nástroji původně neměly být. Ta zvláštní neuchopitelnost a moje osobní neúspěšná snaha dostat to vystoupení pod kontrolu mě dostali do podivného vnitřního zmatku, který jsem ze sebe setřásal ještě dlouho po cestě z koncertu. A kvůli tomu tyhle věci dělám.