Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Devin Townsend Project - Z²

Devin Townsend ProjectZ²

Ruadek16.3.2015
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Devin skutečně chtěl navázat, ale nepovedlo se mu to v takové míře, v jaké asi očekával. Zarytí fans možná slintají nadšením, já to ale tentokrát neberu.

Devin a jeho nová deska, to je věc, která vždy vzbudí poprask. Mám za to, že Devin se stal postupem času jistým fenoménem - a tím i určitou sázkou na jistotu. Jeho současný status jej pasoval do role tvůrce, od kterého lze očekávat zaručenou kvalitu. A Devin tohle víceméně splňoval od roku 1996, kdy nahrál prvotinu Punky Brüster – Cooked on Phonics. Co je na tomto procesu nezvratné? Že se to prostě jednou poprvé nepovede, že dokonce nahraje prakticky zbytečnou desku.

 

Máme tu pokračování o emzákovi, který na dohled naší Země prohlásí obávané "your universe's ultimate cup of coffee". A pak je podávaným šálkem natolik zhnusen, až na Zemi podnikne útok. Pokračování je to ale natolik nafouknuté a epické - ve všem větší, hlučnější a ukecanější - až slechy bolí.

 

 

Z2 připomíná akční blockbuster typu Transformers od Baye. První díl baví svou originalitou, zbytek kyne do obřích rozměrů a podstata se ztrácí.

 

Starý koncept Ziltoida, hnaný automatem, byl velice dobře promyšleným konceptem. Townsendova hudba měla od všeho kousek – svou hitovost i svou složitost. Tedy obě strany mince jednoho tvůrce, který má především dvě polohy – tu lehčí a tu disharmonickou a složitou. Nový Ziltoid je plný chorálů, natahovaných stopáží a ačkoli to všechno dokáže znít dobře, deska se rozpadá a nedrží pohromadě. Devinova idea nahrát „heaviest thing he's ever done" se prostě trochu vymkla z kontroly.

 

Tyto dojmy mám z desky Dark Matters, která se výrazně odlišuje od světlé Sky Blue, druhého disku pod konceptem Z2. Sky Blue je brána jako deska od Devin Townsend Band a zároveň zapadá do Ziltoidího vesmíru. A zní jako b-strany singlů z Epicloudu, jako věci, které se nevešly, protože prostě nebyly dostatečně silné. Sky Blue jsou poměrně klasické písňové zážitky sloka-refrén, podpořené Devinovým smyslem pro akceleraci – tedy vytvořit hit s až neuvěřitelnou lehkostí (vždy, ze všeho a všude). Což je sice kladem, zároveň se to ale rovná rychlé oposlouchatelnosti.

 

 

První dojmy z dvoudesky byly kladné. Sky Blue jsem chápal jako jisté pokračování tvorby na Epicloud. Dark Matters jsem od začátku nepobíral. Devin přišel s velmi odlišnou stavbou skladeb a stylem, který se nijak nepodobal prvnímu dílu. Bylo to zvláštní pokračování, plné dezorientací a překvapení. Postupem času jsem se prostě dostal do stavu, kdy mne oba disky přestaly bavit.

 

Jedna věc je jisté očekávání – podobný koncept, nějaký posun ve stylu, věcí druhou je to naplnit, což není nikdy jednoduché. Zvláště u tak silného počinu, jakým byl Ziltoidův start. Devin měl už v roce 2013 vymyšlenou ideu pro nějakých 70 skladeb, z čehož vzniklo cosi monumentálně zvláštního. Jako by toho bylo příliš moc i příliš málo zároveň. Invence je stále obrovská, ale chybí jí spád, promyšlenost, nějaká větší myšlenka. Jeden disk plný popově nasládlých písní hitovosti Addicted (Anneke tomu dodává opravdu hodně) a druhý disk epičnosti a urputné snahy odvyprávět s nadsázkou svůj příběh. A nějak to nevychází ani u jednoho.

 

Nový Ziltoid mi docela připomíná Devinův The Retinal Circus. Tedy, že všechno je jedna velká cirkusová show, plná zábavy a nadsázky, která se nebere ani trochu vážně. A to svým způsobem není kritika, samotná show byla kompletně dotažená a byla přesně tím, čím měla být. Celý koncept Z2 je i přes mou kritiku nadprůměrnou tvorbou, která je i nadále zcela nenapodobitelná a svým způsobem fascinující. I přes slabá místa jde stále o něco, co budí respekt – tolik vokálních linek a prolínajících se kytarově-klávesových hrátek, nápadů a změn umí vytvořit jen málokdo (z metalové scény asi nikdo). Já pevně věřím tomu, že Devin bude i nadále tvořit díla, která si respekt zaslouží. Tohle je ale slabé. Umí to totiž, chlapec, líp.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

hyenik / 16.3.15 17:36odpovědět

nejde nadprodukovat navěky :( jasne ze je to porad devin a pro nekoho to muze byt super, ale po 20 deskach ve stejnem kytarovem ladeni je to pro me spis elevator muzik. Priste (a prespriste a presprespresprespriste) to urcite bude zas lepsi :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky