Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dewdrop - In Sump No One Can Hear You Scream

DewdropIn Sump No One Can Hear You Scream

Jirka D.17.5.2019
Zdroj: CD v jewelcase (# ISP049) // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Deska In Sump No One Can Hear You je žánrová, nepřekvapující, a to i pro toho (možná proto?), kdo daný žánr nijak zvlášť nesleduje. Což je v důsledku naprosto v pohodě.

Kapela Dewdrop, podle BZ profilu z Nového Města nad Metují, patří přesně do toho ranku kapel, které bych označil jako not my cup of tea, ale které si sem tam, v naprosto nepravidelných dávkách a z rozumově nevysvětlitelných příčin rád pustím k tělu. Tedy rád. Prostě pustím a podle toho, jak kdo zrovna hraje a jaké je venku počasí, se následně odvíjejí mé dojmy. Ty z desky In Sump No One Can Hear You patří k těm lepším a ač to tak dopředu nevypadalo (pokud jsem o tom dopředu vůbec nějak přemýšlel), tohle album jsem si pro účely recenze docela užíval.

 

Proč? Protože nevymýšlí nic, co by pro muziku na pomezí death / grindu neplatilo jako berná mince a omezuje se na funkční a ověřené postupy, které mají svou váhu. Taky proto, že má střídmých čtyřiadvacet minut a že kromě dvou skladeb přes tři minuty, u nichž je znát, že se v druhé půlce slyšitelně vyčerpávají, se velká většina všeho omezuje na rychlopalné věci mezi minutou a dvěma. A taky proto, že se nejde do extrémů hudebních ani textových, a že pokud je v textech ukryta nějaká nechutná gore tematika, nenašel jsem ji (což není divu, když jsem ji nehledal). Takže mě deska v podstatě v ničem neodpuzuje.

 

Dewdrop band

 

Album nejpřesvědčivěji funguje v rytmicky svižnějších pasážích, věrných žánrovým tradicím, a naopak o kredit přichází z mého pohledu v místech, kde zpomaluje do houpavých rytmů běžných v deathcoru. Pomalejší místa albu nesvědčí a na můj vkus až příliš narušují jeho přirozený spád. Navíc právě v těchto momentech vokalista používá jinou hlasovou polohu, se kterou opět svádím lehký souboj. Ostatně těch hlasových fantazií je na nahrávce několik a po pravdě si nemyslím, že to pro ni představuje jakoukoliv přidanou hodnotu. V tomto ohledu mi jako nejčistší řešení přijde žánrově tradiční a vyzkoušená ukvičená poloha, kterou si přirovnejte, k čemu chcete.

 

O technické stránce desky se toho v bookletu moc nedočtete, snad jen na zadní straně uvedené logo Street Sound Recording Studio představuje možnou informaci, kde začít pátrat. Každopádně na zvuku desky mě nepřekvapuje nic - ani jeho mohutnost, ani jeho natlakování, ani jeho „moderní“ čistota. Naopak, co mě překvapuje, je baskytara, která je buď hrozně utopená, anebo prostě není. Nevím, ale není ji slyšet ... což naprosto neplatí o podladěných kytarách, jejichž booster místy válcuje všechno okolo. Naopak docela dobře fungují krátké mezihry (v tracklistu první a sedmá položka), postavené někde na pomezí elektroniky a samplů (ne, není to Ahumado Granujo), jejichž přítomnost jinak dost nekompromisní album fajným způsobem oživuje.

 

Závěr z poslechu alespoň pro mě nepředstavuje zásadní a vlastně ani malou přestavbu mých osobních hudebních hodnot. Deska In Sump No One Can Hear You je žánrová, nepřekvapující, a to i pro toho (možná proto?), kdo daný žánr nijak zvlášť nesleduje. Jak jsem psal v úvodu - pro účely recenze fajn zkušenost. A tím to celé skončím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky