Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Diabolical Masquerade - Death´s Design

Diabolical MasqueradeDeath´s Design

Sorgh6.10.2012
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: V porovnání s jinými spolky se na každý pád jedná o projekt vymykající se běžnému vkusu, osoba v íránské burce si těžko vyrazí na koncert Moravanky, stejně tak se většina blackových fans bude cítit „podvedena“ náročností produkce a nedostatkem toho pure a true:-) Já si ovšem desku milerád uchovám a za mlaskavého ohlodávání žeber z kutnohorské kostnice vyslechnu.

Kdeže loňské sněhy jsou, říkám si. S nadcházejícím večerem přišla chuť na jemně podivnou krmi a při oprášení jedné z desek švédského projektu Diabolical Masquerade mé oči oslnil záblesk zašlé slávy, třpyt medailí udělované zasloužilým novátorům. Inspirativní, dechberoucí a ke špatnostem navádějící alba z dílny švéda Blakkheima patří mezi jisté klenoty blackového směru a nedá mi než se o jednom z nich zmínit. Tvůrce angažující se v řadě dalších silných projektů, vzpomeňme aspoň Katatoniu nebo Bloodbath, si zde hřeje polívčičku čistě po svém a nenechá si radit o holomků potloukajících se po norském podzemí. Oporou mu je ikona jak bič, totiž Dan Swäno, se kterým se jakoby náhodou potkává právě v obou dříve zmiňovaných kapelách. Švédsko je holt stejně jako Norsko království malé a kvalitního muzikanta abys pohledal (smích, ano). Je pravda, že se zde častěji rozplývám nad alby ne zrovna aktuálními, ale co už včil. Je-li to jednou možné, tloukl bych si máslo v hlavě, že jsem zdejší místo nevyužil a nepřipomenul dobrou desku. Tak tedy, pokladnice se otvírá, zář narůstá, varhany rozeznívají svoje rejstříky...

 

Na první poslech je jasné, že tvorba se nese ve stejném duchu jako předchozí majstršyk Nightwork. Teatrální, atmosférický blackmetal, který není zatěžko považovat za jakýsi soundtrack k pohyblivým obrázkům. Této myšlence napovídá i letmý pohled na playlist, kde se skví celkem 61 válů. Přesněji válečků, protože jen malá část z nich překračuje délku jedné minuty, zbytek jsou takový jelimánci nedomrlý a nebýt plynulého přechodu jednouho v druhý, asi by toho sami moc nesvedli. Celá deska je tak jedinou rozsáhlou kompozicí poskládanou z mnoha střípků a špónek sebraných tu na poli, tu vedle děšťového svodu kdesi ve čtvrti Kungsholmen.

 

Osobně tenhle koncept tvorby nemám příliš v oblibě a i když mě oslovují postupy nezvyklé su konzerva a uznávám mezery, kdy mohu vydechnout, přihnout si z korbelu a připravit se na další torturu. V tomto případě tedy dělám výjimku a uznávám metodu jako účinnou.

 

Při prvotní ochutnávce nastalo nadšení nad tím, že tvorba se nese stále tím sympatickým směrem, kde není po nějaké jednoduchosti ani slechu. Autor nás i nadále dokáže překvapit zbrusu novou melodií či zvukem, atmosféra od počátku drží nadvládu nad ostatními atributy a umožňuje fantazii pracovat na plný kotel. Není zatěžko vidět zámek, ojíněné sklepení a pana Frankesteina povstávat ze svého regálu by provedl poctivou genocidu mezi nic netušícími obyvately spícího městečka. Tajemno, mlžno, strašidelno, takhle to celé působí. Ovšem při opakovaném poslechu se neústupně vloudilo zklamání. Jestliže se opus Nightwork tyčí jako hrdý obelisk vstříc noční obloze, tak jeho majestátnosti se design Smrti nemůže rovnat. Nechybí kvalita, ale na prdel se posadit stačí jednou, kostrč stále pobolívá a opakovat to nehodlám. Chybí mi tam moment překvapení, něco, z čeho by si jeden nadělal do trenek.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky