Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Severomoravská kapela Awrizis, kterou mám spojenou v podstatě jen (a možná neprávem) s Markem Pytlikem, prošla naší redakcí celkem důkladně. Psali jsme o debutní l-p desce Final Hybridation (2013), psali jsme o splitu s Dessire For Sorrow (Damnation & The Rotten Brood z roku 2016), dělali jsme rozhovor a po každé se toho ujal někdo jiný. Důvod? Těžko říct. Za sebe vytáhnu dřevní recenzi druhého demáče a současně doposud poslední nahrávky Ill Crow, což byla (nebo je?) tentokrát spíše folk / blacková kapela, ve které se Marek vyskytoval a která podle všeho zhasla dřív, než se stačila trochu rozhořet.

Aktuální album Dreadful Reflection je v pořadí druhou dlouhohrající nahrávkou Awrizis a první dva dojmy jí čest nedělají. Dojmem prvním je „deatherovsky“ divný a nicneříkající obal, který dost možná odráží název alba, ale tím se pro mě nestává o nic povedenější, tím druhým pak velmi nepříjemný zvuk, který si nezdravě zakládá na zkreslení všeho druhu. Za mě jednoznačně za hranou poslouchatelnosti, což ale chápu, že pro každého fanouška může být měřítko pohyblivé a určující různě.

Hudební obsah je metal. Metal částečně namočený v historii, částečně pobírající modernější vlivy, s důrazem na temnou atmosféru, groove a nátlak na posluchače. Dominující jsou především výrazně zkreslené kytary, místy nápadité a zdařile čerpající z tradic melodického metalu, místy naopak tradiční a zcela prosté jakékoliv invence.  Druhým určujícím prvkem je pak (většinou) growlující vokál, který by naopak trochu nápaditosti potřeboval. Vedle toho rytmická sekce je vedená klasicky a lacině, basa probublává v prostoru zcela anonymně, bicí pak ženou salvu za salvou a nic extra bohužel nevymýšlí. Poměrně zajímavě pak působí krátké okamžiky poetiky, kdy celá mašinérie zpomalí, vokál se posune kamsi výš a vše kolem se rázem provzdušní (typicky v All Is One). Jsou to místa dobře přispívající k celkové atmosféře nahrávky, která má díky tomu ambice posunout se od obyčejného groove metalu k něčemu zajímavějšímu a nápaditějšímu. Žel těchhle míst není mnoho, omezují se v podstatě jen na pár záblesků v úvodu desky, v jejíž druhé polovině s převahou převládá jednoduše nadrhnutý metal.

Album se svými deseti skladbami dosahuje 35 minut a s ohledem na jejich kolísavou kvalitu to není mnoho. Towards Glass Horizon, Eaten By Passion, Lost & Cursed či závěrečná Wildheart jsou typickými zástupci skladatelského tápání, které je maskováno důrazem na groove, což - jak už vyplývá z doposud napsaného - vždycky vede ke kopírování tisíckrát ohraných postupů a sklouznutí k nezajímavé metalové šedi. V tomto ohledu nijak nevybočuje ani Bilosem otextovaná a nazpívaná Burn The Flame, vedle níž naopak dominuje (dovolím si tvrdit že i nahrávce jako celku) podobným přístupem ošetřená I Am, v níž se představuje Bruno. Do kompletního výčtu hostujících textařů / zpěváků je pak nutné doplnit i Chymuse, jehož vklad posunul skladbu Tesseract do lehce ostřejší a vokálně zvířečtější polohy. V kontextu desky to působí určitě zajímavě, ale bohužel se opět staví na celkem nápaduprostém hudebním základu.

Dreadful Reflection je ve výsledku pořád jen českou metalovou deskou, která sem tam sáhne po něčem současném, ale většinově se stále pohybuje v poněkud zatuhlých vodách tuzemského metalového undergroundu. CD edice, o níž vydavatel (záměrně? omylem?) píše zcela mylně jako o digibooku, je důstojná, což zdaleka nepřiznávám zvuku, ale o tom už jsem psal. Průměr je maximum, víc po mě nechtějte.