Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok 2021 se pozvolna chýlí ke svému konci a ať už si to připouštíme, nebo nikoliv, nastává čas bilancování a hodnocení. Pokud bych si měl něco takového dovolit vůči osobě Martina Peřiny, na první dobrou mi naskakuje jedno jediné slovo, a to plodný. S Martinem jsme byli v celkem živém kontaktu především kvůli rozhovoru k jeho novému projektu Martians (ZDE), v němž se potkal s dlouholetým kumpánem Martinem Schusterem a kterému nedávno vyšla debutní deska You Are Here (možná na ni dojde). Tedy hudební milník číslo jedna. Nebo chcete-li milník číslo dvě, protože ještě před touto nahrávkou se v září na svět dostala v pořadí třetí deska jeho vlastního projektu Between the Planets, o které teď bude řeč.

Každý z nás žije částečně ve svých paralelních světech. Jsou to světy tvořené našimi představami, vizemi, sny, přáními, jsou omezeny pouze naší myslí a tím, kam až se odvážíme podívat. Existují samostatně vedle naší reality, nejsou omezeny hmotou a je v nich možné všechno.

Jak moc se ještě jedná o projekt, a jak moc už lze na BtP pohlížet jako na kapelu, nevím úplně přesně, ale ani si nemyslím, že by to pro hodnocení mělo nějaký větší význam. Na jednu stranu je naprostá většina obsahu dílem čistě Martinovým, byť za nesporné a osvěžující pomoci hostujících muzikantů, na stranu druhou jste se s BtP mohli setkat na nejednom živém vystoupení (včetně třeba účasti na Brutal Assaultu nebo v pozici předkapely Meshuggah v roce 2018). A v neposlední řadě se někteří hostující muzikanti pravidelně opakují a vytvořit si tak dojem téměř tradiční kapely není vůbec těžké.

Rukopis a žánrové vymezení jsou v případě BtP definované už dříve a nová deska Parallel World na tom nemění vůbec nic. Od prvního pohledu zaujme svým obalem, za který by se nemuseli stydět Cynic ani Animals As Leaders, a od prvního poslechu jasně zapluje do očekávatelného rámce, který mám o tomto projektu / kapele vytvořený. Tedy synteticky znějící střih kytarové muziky s nesporným důrazem na techniku, elektronické plochy okolo, nad i pod, a velká část produkce v čistě instrumentálním podání. Je to přesně ten typ muziky, který si představíte při pohledu na onen zmíněný obal a k tomu navíc dodávám, že Martin Peřina si je jako autor a muzikant hodně jistý tím, co dělá a proč to dělá. Minimálně pokud jde o aranže a použitou zvukovou paletu, album se velmi dobře strefuje do všeobecných představ o žánru a v tomto ohledu působí velmi profesionálně a sebejistě. Pokud naopak někde cítím lehkou rezervu, tak v kompoziční práci - skladby ne vždy plynou tak plynule a intuitivně, jak by jeden očekával a na mnoha místech je slyšet, jak se jednotlivé motivy roubovaly jeden k druhému a jak ne vždy všechno sedlo úplně přirozeně.

Ostatně zhruba někde v těchto místech se začíná odvíjet druhá myšlenková linie, která vedle té první a více méně pochvalné začíná vypočítávat pochybnosti a srážky s osobním naturelem recenzenta. Albu z mého pohledu chybí jakýkoliv náznak spontaneity. Celé se odvíjí vpřed jak složitý algoritmus a působí dost odosobněně, sterilně. Pokud bych si měl tipnout, jak bude znít první muzika stvořená umělou inteligencí po zadání žánru, jeho pravidel a arzenálu nástrojů, řekl bych že nějak takhle. Zní to možná trochu jako přitažené za vlasy, ale můj pocit je přesně tento. Samozřejmě ne vše je černo-bílé (dokonce bych řekl, že takové není nic) a třeba skladba Hungry Eyes s hostujícím vokalistou Martinem Schusterem je moc fajn. Stejně tak hostující violoncellista Martin Žďárský (kdo si ještě vzpomene na projekt Sousedi?) ve skladně předchozí je taky dobré zpestření, byť jeho pozice a zvuk jeho nástroje poměrně tvrdě naráží na jinak tvrdě syntetický fundament alba.

A tím se dostávám k další věci, která ve mně vyvolává poněkud protichůdné pocity - zvuk. Dnes se o takovém zvuku říká, že je moderní, v tomto případě bych dokonce řekl hodně moderní. Představit si pod tím můžete hodně softwarových udělátek, přebasované spektrum, poměrně drsný filtr na bicích (kdyby mi někdo tvrdil, že jde čistě o programované bicí, věřil bych mu úplně bezhlavě) a celkově velký digitální, syntetický odér. Rozumím tomu, že k žánru, tematice a celkovému pojetí alba se to hodí, byť bych dokázal tvrdit, že podobného (a možná mnohem lepšího) výsledku by se dalo dosáhnout s hromadou starých analogových syntezátorů (zkuste si připomenout projekt Avarp Aleše Vejnara ZDE). Ale beru to tak, že jde o Martinův modus operandi a nechci s tím polemizovat. Svým způsobem je pro mě větší problém přílišná plochost zvuku, který na můj vkus postrádá cokoliv jako prostor, řád a hierarchii mezi nástroji. Ono je právě tohle vnitřně spojeno s tím pocitem neživosti a sterility, který jsem zmiňoval dříve - jedno vyplývá z druhého a jedno bez druhého nemůže existovat. Jako typickou ukázku zkuste první skladbu Metamorphosis, která právě v tomto ohledu vyniká nejvíc (zaměřte se třeba na údery bicích).

Ale budiž, především předchozí odstavec beru tak, že jde o cosi jako střet s mým osobním přesvědčením a náhledem na to, jak vnímám hudbu a co od ní očekávám. Mám rád přirozenost a mám rád, když je to z desky slyšet. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že měl Martin tohle album nahrát někde ve stodole na rozladěné kytaře (i když ta představa mě docela láká) a asi se umím vnitřně smířit s tím, že nahrávky v tomto žánru zní plus mínus takhle. Stejně tak nelze neslyšet, že Martin si je jako autor hodně jistý tím, co pouští mezi lid a jako osobnost na domácí scéně působí dost nepřehlédnutelným dojmem. Což je za mě slušná vizitka, jejíž hodnota se aktuální deskou Parallel World jenom potvrdila. Moje osobní priority si prostě ponechám pro sebe.