Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno téhle kapely musí znát asi každý, kdo si kdy zadal s nějakým zlým metalem. Je to značka, je to svého druhu sigil a pro mnohé i startovací čára do blacku. Třeba já u nich kdysi taky celkem dychtivě začínal objevovat svět epického blacku, abych z něj nakonec trochu nenápadně vycouval. A možná hnán nějakou nostalgií, nebo jinou potřebou, hodlám sepsat své dojmy z aktuálního počinu. Dimmu Borgir jsou totiž dost velkou kapelou na to, aby o nich na Echoes nepadlo nějaké to slovo, a vesměs je máme stejně všichni tak nějak rádi. Jen si moooc vybíráme období, které se nám líbí, přičemž oblíbenost téhle kapely mnohdy zařezáváme už po pár letech její existence. Ale na průlet diskografií je čas a třeba o něm někdy ještě hodíme řeč. Teď se budeme věnovat grandiózní novince Grand Serpent Rising, která přišla po dlouhé době. Určitě bych hned zkraje vypíchl fakt, že kapela se stále drží trojslovných názvů nahrávek. Pravidlo je splněno a odškrtnuto.

Upřímně jsem tak nějak nabyl dojmu, že Dimmu Borgir už nepatří mezi aktivní spolky a tiše, snad i důstojně, vyšuměli. Aktuální deska mi ale ukazuje, jak dalece jsem byl vzdálen svým pocitům (nebo přáním?). Osobně si myslím, že mám toleranci vůči jejich nahrávkám nastavenou velmi velkoryse a pokračuji v poslechu i tam, kde mnozí už dávno prskali nudou. Takže se nebojím přiznat, že svou hůl jsem zlámal v roce 2010, kdy vyšla Abrahadabra, což dodnes považuji za suverénně nejslabší dílo v celé šíři objemné diskografie kapely. Stejně mám nějaké sběratelské nutkání pořizovat si i tyhle desky do police, protože té kapele prostě vděčím za nějakou zkušenost a vývojový stupeň. I proto jsem udělal několik poslechů novinky, abych třeba své pohrdavé rozlámání hole napravil a dostal od Nejvyššího sukovici novou, podobně jako to měl nějaký Mojžíš s jakýmisi deskami.

Doposud poslední velká nahrávka nesla jméno Eonian a překypovala nápady, aranžemi, složitostí, barevností (v rámci vlastního profilu) a tak podobně. Stejně se to u kolegy nepřehouplo přes pár desítek procent, které jim vpálil do příslušné recenze. Tak to tehdy cítil, tak to tehdy cítili mnozí a vlastně i já. Reparát přichází po dlouhých osmi letech a hned od prvních vteřin nahrávky je jasné, že slevovat se z rozmáchlé epičnosti a monumentálnosti rozhodně nebude. Se vší upřímností a pokorou však smekám před tím, že do role orchestrální složky nebyl vložen umělý člověk ani jeho klávesový doubler, ale regulérní orchestr, konkrétně The Bratislava Symphony Orchestra. Stejně tak pozice vokálních chorálů není dílem vrstvených kláves, ale skutečných živých hrdel. Po této stránce vskutku všechna čest, protože tak by to přece jen mělo být. Ovšem počet hostujících či najatých hráčů citelně převyšuje kmenový soubor kapely, který oficiálně čítá jen dva lidi. Z někdejší standardně početné kapely se autorský tým smrskl na dvojici – konkrétně na Shagratha a Silenoze. Ostatně právě tihle dva jsou myšlenkovými tvůrci všeho, čemu říkáme Dimmu Borgir.

Takže jak si ta novinka vlastně stojí? Z výše řečeného je snad jasné, že jde opět o přehlídku pompéznosti a velikášství. Je to tak masivní a komplikovaně zkombinované, že se z toho vytrácí nějaká písničkovost. Přesto jsem rád, že se tu nachází prostor i pro lehčí, melodičtější linky, které drobátko čerpají z heavy metalu a nesou tak prvky podobně přímočaré hudby. To jsou momenty, které jsou fajn, ale ta olbřímí hydra je dokáže zpolykat a po dohrání budete pátrat v paměti, který song vlastně měl nějaký výraznější motiv. Jasně, že tady nejde o psaní chytlavých rádiových hitů, ani o nějakou na první dobrou funkční bigbítovou zábavu. Symfonický black metal v pravém slova smyslu už od samotného názvu dává najevo, že nepůjde o něco prvoplánového. Že to bude chtít trochu času, klidu, studie a hloubavého noření se do spleti not. Jenže tady je to tak okázalé, že se mi z té vší teatrálnosti přejídá ucho, které pak poslech v delším časovém úseku nedává tak dokonale. Rozuměj – ta deska je fakt dlouhá (takřka 70 minut) a monstrozní. Ono je to samo o sobě asi v pořádku, ale… Tu a tam mám prostě pocit, že nějakému spádu, poutavému poslechu a udržení bdělé pozornosti jednoduše padá řetěz. Jednou se to pěkně rozjede a pak to prostřídá fádnější pasáž, nebo úplné zvolnění a postupné budování zpětné monumentálnosti je tak náročné, že máte pocit, že nejde o horskou túru hřebenovkou, ale o neustálé padání z dosažené vrstevnice do údolí následované strmým výstupem. Prostě se to tu tak moc mele, že vás to nakonec vůbec nebaví.

Desce by oblíbené škrty v rozpočtu docela prospěly. Zkrácení délky o nezajímavé natahování atmosféry a její kaskádovité skládání by také mohlo přinést zajímavější výsledky. Přesto všechno cítím tu sílu a energii, kterou tím autoři chtěli vyjádřit. Chápu, že to má být velkolepé, honosné a okázalé dílo. Jenže drama, které poslech nabízí, je tak unavující, že ten tlak ustát není snadné. Mám tu své oblíbené momenty, určitě tu najdu vynikající linky a pasáže, ale vedle toho jsou tady i takové klasické a povinné motivy, které tomu strhávají esenci výjimečnosti. Ta pozlátka to překrývají, pohlcují, a nakonec nedávají vyniknout řemeslné podstatě. Zkrátka překombinované a příliš velikášské.

Poslech na jeden zátah je tak výzva. Je to jako průzkum muzea, kde vás ohromí široká sbírka cenností, nespočet příběhů, úctyhodná restaurátorská práce i obdivuhodná píle tvůrců daných předmětů. Jenže je tu vydýchaný vzduch, je toho tolik, že už to nezvládáte navnímat s takovou vervou jako první dva exponáty, a nakonec se tu začínají nudit i děti, pobíhají sem a tam a vymýšlejí s exponáty nesouvisející hry. Takže vás to začne docela otravovat a soustředíte se už jen na to nejzajímavější, protože prostě chcete co nejdřív vypadnout. Je mi líto, ale já se fakt snažil.

Nakonec jen taková blbůstka pro zajímavost. Pokud si někdo stýská po hudbě, kterou tahle kapela hrála v období 1997 – 2000, pak jej jistě osloví projekt Dimmu Bongir.