Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z nějakého podivného popudu jsem se pustil i do tohoto alba. Spíš to byl ale rest, který mě tady již nějakou dobu strašil a pro klid duše i svědomí jsem se konečně odhodlal na debutovou záležitost této německé party něco málo napsat. Budete-li hledat nějaké informace o Dinner Auf Uranos (DAU), budete pravděpodobně úspěšnější než já, protože jsem nenašel skoro nic. Formace vznikla už někdy v roce 2006 a kořeny některých členů by se daly vystopovat v již neexistující black metalové kapele Nocte Obducta. Přesto DAU nemají s metalem společného pranic, jedná se rockovou záležitost, o které se v promo materiálech píše jako o dark, atmospheric, melancholic, post. Přátelé, vyberte si, já jsem z toho trochu vedle. Přesto lze snad z toho propletence přívlastků učinit jeden závěr a to, že by hudba měla být emocionálně silnou záležitostí, působící šimrání za krkem a mrazení v zádech u těch jedinců, kteří si v podobných záležitostech libují a rádi si na nich pěstují závislost. Byl jsem zvědav.

Kdybych tu psal o ledové sprše, které se mi dostalo při prvním poslechu, asi bych zbytečně přeháněl, ale to, co jsem slyšel, mě zchladilo rychle a na delší dobu. Těžko bych se asi k desce vracel, kdyby nebylo nynější činnosti ... ale přece jen jsem to nechtěl vzdát a šel jsem na to osvědčeným postupem. Odjed jsem na dovolenou. Všechno zapomněl, vymazal, uložil kamsi do pozadí a s čistou hlavou se k albu vrátil v posledních několika dnech. Výrazného zlepšení prvotních dojmů jsem nečekal (a ani se mi ho nedostalo), ale přece jenom jsem se zaposlouchal a pokusil se naladit na podobnou vlnu, po které by mi snad mohly připlout příjemné zážitky. Řekněme, že pár jich doplulo, množství malé a značně omezené; taková limitovaná edice příjemných chvil v luxusním digipaku, nebo jak se to dneska vychvaluje.

Než se ale k příjemnějším chvilkám dostanu blíž (a bude to odstavec opravdu krátký), vysypu ze sebe největší bolest této desky, ať to mám za sebou. Zpěv. Ono spíš jde o takovou zpívanou recitaci než o zpěv jako takový a je úplně jedno, jestli zpívá jeden člověk a nebo Marcel se Stefanem pějí společně. Snaha vložit do vokálního přednesu procítěnost, naléhavost a tajemný podtext (aspoň mám ten dojem, že něco podobného byla počáteční myšlenka) se zvrhla v pokroucenou exhibici, která působí všelijak, jen ne věrohodně a povedeně. Dlouho jsem neslyšel něco tak protivného a nelibého. Pomyslnou korunu všemu nasazuje němčina, ve které se vše odehrává. Málokterá kapela dokázala s úspěchem prosadit jazyk Goethův v širším měřítku, DAU takovou partou rozhodně nejsou. Vokály této nahrávky jsou případem pro zvláštní druh fetišistů, možná se takoví najdou.

O něco lépe by album fungovalo v čistě instrumentální rovině. Dokážu si představit podvečerní posezení v podniku o něco vyšší kvality, než jakou disponuje knajpa na Masarykově nádraží v Praze, tuto hudbu na pozadí a chvíle by mohla býti příhodnou k přátelské rozmluvě. Rozvláčné tempo kytar, ospalé bicí, občasné podkreslení programmingem a celkové minimalistické pojetí by nerušilo ostatní hosty, ti hodně opilí zvrhlíci by mohli klímat nerušeným spánkem, protože ani občasný ostřejší riff či podladěná kytara nevybočují ze snivé atmosféry nahrávky. Snad se ale někdy sní až příliš, rozvleklost některých pasáží je skoro únavná (pátá skladba Töte das Jahr für mich je rozložena v délce více než 22 minut) a mysl je třeba vrátit k onomu přátelskému rozhovoru. Zbystření smyslů bývá krátké, následně se hudba DAU opět odebírá na pozadí, kde ke spokojenosti funguje do vyslovení další procítěné věty.