Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou se mi v přehrávači nějak zasekly alba dnes již legendárních Amíků Neurosis a jak apokalyptická nákaza postupně sžírá mou mysl, hranice slepoty se za hrozivého lomozu řítí k zemi a ukazují se mi další světy možných cest a přístupů. Jedním takovým světem jsou i francouzští Dirge, kteří se za tu již poměrně dlouhou éru svého fungování etablovali na scéně atmosférické sludge / doom mašinérie a jejich jméno se stalo uznávaným fenoménem. Větší pozornost napříč hudebním světem si právem zasloužili nahrávkou Wings Of Lead Over Dormant Seas z roku 2007, která sklidila mnoho pochval a tak se celkem právem čekalo, jaké další vize k nám tito muzikanti přihrnou s následným albem.

Fanoušci čekali čtyři roky až do letošního jara, kdy francouzské rekviem promluvilo znovu a opět řečí ubíjející, ponurou a dusící už v zárodku každý plamínek naděje v rozverné příběhy. Vize neveselá, zmar všeho a všech je tu cítit v každém tónu, v každém zvonivém úderu paliček, v každém Marcově slově. Elysian Magnetic Fields vyšlo letos v dubnu a to v digipakové edici zahrnující osm skladeb a nebo v edici 2-LP, kde je o jednu skladbu navíc, vtěsnanou na pozici šestou. V obou případech se pohybujeme přes jednu hodinu muziky, která na optimismu nepřidá.

Hudba Dirge patří k těm, na které si dělám patřičný prostor a vymezuji chvíli, kdy si zvenčí nepřipouštím žádné další podněty. Podobně to mám i s takovými ISIS či Cult Of Luna; tyhle bandy si řadím do společného ranku kapel, které dokáží z běžného stmívání a všedního podvečera vykouzlit tajemný okamžik přetékající náladami a pocity. Právě v ten moment nastává nejlepší chvíle i pro poslech dnešního alba, v podvečerní dobu jakoby unavené tělo i mysl dokázaly lépe vstřebávat sílu okamžiku, každý záchvěv strun i vzletnou a zároveň temnou atmosféru nahrávky. Její tempo neruší, nevytrhuje ze zamyšlené odevzdanosti, pouze se střídají pocity, vzdouvají se emoce a přitom do mě vstupuje vyrovnanost a pohoda ... stále ležím na zemi, oči zavřené a nechávám se kolébat touto hudbou. Zvláštní, ale při poslechu Elysian Magnetic Fields se mi navzdory všem apokalyptickým vizím vkrádá na mysl nebeský klid, libuji si v podobném vrstvení kytarových ploch, promyšlených náladách a pulzující síle. Hudba promlouvá zcela přirozeně a získává si mě snadno, uvěřitelně a spontánně. Od prvních tónů, od prvního rozeznění sirén se mi za zády zavírají brány všední reality a přede mnou se rozprostře realita nová, jiná, bez konkrétních obrysů a kontur, ale přesto cítím, že mě tato zkušenost osvobozuje, povznáší a pohlcuje. Je to jiná dimenze, jiná forma bytí, za hranicemi chápání, mimo periferie potemnělého města tlumeně dýchajícího kolem. Tma kolem se pozvolna stává ještě temnější a lidé vůbec netuší, že čas se nachyluje. Ani neví, že by měli vědět a nebo aspoň přemýšlet. Kuřátka v ohrádce, dostatek světla, tepla a zrní a nikdy nevyřčená otázka, proč se nechtějí dívat dál.

Dirge přišli opět s hodně povedenou deskou, plnou emocí, pocitů, nevšední atmosféry a hlubokým dopadem. Navzdory tématům a záměrům se pro mě stává podvečerní poslech zklidňující meditací, únikem chtěným a tolik potřebným. Nerad bych se tu pouštěl do probírání jednotlivých skladeb nebo vyzdvihoval některé z nich. Jednak toto album výborně funguje jako celek a potom je pro mě především pocitovou záležitostí, stojící mimo běžná kriteria a vzorce. Tahle hudba vás buď bude bavit, zalézat vám pod kůži a do všech pórů a nebo ji prostě odložíte a odejdete daleko pryč ke svým jistotám.