Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lacuna Coil - Broken Crown Halo

Lacuna CoilBroken Crown Halo

Ruadek14.4.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Žádné propastné ani jiné rozdíly proti minulým deskám. Syrovější zvuk, vypilované vokály a ovlivnění starými horory. Posluchače Lacuny Coil album uspokojí, nikdo nový si k nim tímto albem cestu nenajde.

Italové v čele s pěveckou dvojicí Andrea Ferro a Cristina Scabbia vydávají po necelých dvou letech další řadovku a to je pro mě osobně velká událost, protože jejich minulá deska mnou poměrně zamávala. Dark Adrenaline byla obstojným návratem v plné síle, kapela přišla s naprosto výbornými skladbami s obrovským hitovým potenciálem, ve kterých to žilo a posluchač si toho pro sebe našel hodně. Tak to tedy alespoň působilo na mě a na mé blízké přátele, kteří si pochvalovali silný návrat opět sebejisté kapely. A tak se dal čekat podobně silný nástupce, o což se kapela evidentně snažila, co mohla.

 

Broken Crown Halo je albem ovlivněným starými horory, především pak matadorem žánru Dariem Argentem. Pokud máte alespoň trochu blízký vztah k hororům a tento žánr pro vás neznamená pouze trapné novotvary (jaké ze sebe sypou rutinéři Aja a američtí chlapci z Hollywoodu), měli byste toto jméno minimálně znát. Argento je především Suspiria a Inferno, renesance italského hororu a díla bezmezně kultovních rozměrů. Lacuna Coil sama jako další zdroje pro Broken Crown Halo uvádí i westernové filmy a především skladatele jako byli Ennio Morricone nebo Stelvio Cipriani. A v neposlední řadě koukání na staré válečné dokumenty beze zvuku, kdy se nechali ovlivnit pouze jejich vizuálním kouzlem.

 

Novinkové album je především syrovější, a to jak hudebně, tak zvukově. Už start je na Lacunu Coil nezvykle ostrý, Andrea si příjemně odře hlasivky a kytary zařežou poměrně zostra. A dál už je to klasická Lacuna, kdy vše táhne vokální dvojice Cristina-Andrea, na kterých jejich produkce stojí i padá. Tentokrát jsem měl docela dost práce s tím, abych do desky více pronikl – její kouzlo se objevuje pozvolna, není prvoplánově hitová a posluchače nutí k většímu soustředění. Co se týká jakéhokoli znatelného hudebního ovlivnění výše zmíněnými vlivy (Morricone atd.), nenašel jsem skutečně nic.

 

 

Tihle Italové nikdy nebyli kapelou ve stylu Epica, Nightwish či Within Temptation, jejich hudba byla kdysi ve stejných mantinelech, ale dnes už tato banda kráčí poměrně odlišnou cestou. Jedním ze zásadních kladů jsou dva pěvci (navíc v hodně zajímavých barvách hlasů) a žádné přehnané orchestrace či tíhnutí k popíkové diskotéce. Lacunu svým způsobem poznáte ihned, má vlastní ksicht, zvuk svého nástrojového parku moc nemění, kdysi byli zvukovým dítkem Waldemara Sorychty (který ve své době zvučil všechny goth kapely od Moonspell až po Tiamat). Skladby samotné jedou v příjemném středním tempu, což se u této kapely nikdy nezměnilo. Vokály jsou nejpropracovanější složkou jejich výrazu, oba pěvci se příjemně doplňují a refrény jsou pokaždé v trochu jiném složení a pojetí práce s hlasem. Oceňuji už delší dobu vývoj hlasu, jakým prošel Andrea, ze kterého se stal výborný rockový pěvec a umí sekundovat silnému hlasu Cristiny skutečně na výbornou. Sama Cristina má zcela jinou barvu hlasu než ony vyškolené operně-symfo-epic pěvkyně, lehce proplouvající silně zvadlou symfonicky-metalovou scénou. A nebojí se pouštět do odvážných hlasových výzev (Hostage to the Light), dlouhých refrénů s náročnější strukturou.

 

Naopak prostor tady dostávají i vyloženě táhnoucí jednoduché a chytlavé refrény, které budou sázkou na jistotu vždy a všude (šestá I Forgive (But I Won't Forget Your Name)). Samotná kapela tvoří především kompaktní celek, který podporuje oba pěvce a dává patřičný důraz v pravou chvíli. O tom to u Lacuny vždy bylo a vždy bude – větší hudební experimenty, znatelně slyšitelnější sólovou kytaru nebo odvážnější bicí pasáže čekat nelze, v tomto případě ale ti, kdo skupinu znají, už tak nějak počítají. Za sebe bych jim to ale vytkl, odvážněji pojatou skladbu Lacuna Coil prostě napsat neumí a větší – pouze instrumentální – pasáže předvádí až v závěru alba. Ani zde ale kapela nepředvádí nic, co by vyskočilo z jejich letité šablony.

 

Debutní album In a Reverie bylo už ve své době (1999) silným materiálem, který kapelu zviditelnil a ačkoli Centrury Media už v té době zaujali strategii výběrů zadarmo k řadovkám nových stájových koní (o důvod víc ke koupi), v tomto případě to nebylo potřeba. Kapela se od té doby na druhou stranu nikam výrazně neposunula, zvuk měla lepší, bylo více metalových pasáží a šlapákových kanonád. Hodně příjemné byly zejména kytarové melodické nápady kytaristy, který je s nimi dodnes - Cristiana. Novou desku doporučuji zkombinovat s poslechem tohoto prvního díla a porovnávat, budete překvapeni, co vše se dá najít.

 

Zvukově jsou Lacuna Coil v zásadě tam, co všichni okolo. Dark Adrenaline se pohybovala na tragických DR5, u novinky je to na šesti. Sama kapela se prý snažila „výborný zvuk“ předchozí desky ještě povýšit na další úroveň (zdroj Centrury Media), což nijak zásadně nepociťuji. Deska je poslouchatelná pouze z originálu nebo z bezztrátového formátu flac, horší kvalita je zrovna u Broken Crown Halo hodně znát a třeba činely chrastí jako prázdné plechovky od piva. Pro zajímavost dodám fakt, který není nijak překvapivý: Karmacode z roku 2006 měla dynamiku na slušných osmi.

 

 

Celkově vzato mě deska nebaví tolik jako její předchůdce. Není tak hitová (u skupiny tohoto druhu to je alfa a omega), kompozičně se jedná o stále stejný odvar a nulové procento odvážnějších postupů. Řekl bych prostě – takový Lacuna standard, který už nemusí stačit každému. Já jsem svým způsobem spokojen, u desky se rád kdykoli zastavím a užiju si očekávaný dýchánek v trochu temnější odéru, než v sobě jejich hudba měla v minulých letech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky