Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dirge - Hyperion

DirgeHyperion

Victimer17.4.2014
Zdroj: flac / mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Pracné vystavění drsné hlukové stěny minulosti je dnes rozebíráno na kousky. Jedním z nich je "Hyperion", jedna z cest kudy mohli DIRGE vykročit. Špatná není.

Věnovat pozornost francouzským DIRGE, to znamená vyhradit si čas na prvotřídní způsob okolí likvidující hudební hmotu, která může směle konkurovat umění Cult Of Luna, a na kterou mohou být hlavní potížisté Neurosis právěm hrdi. "Hyperion" je šestým albem kapely, jenž posunula svůj status do míst, odkud kážou oba zmiňovaní reprezentanti intenzivní meditace aneb výběr světa jak hudebně naložit s jeho koncem. Pomalu, vzteky bez sebe, stylově a s umíráčkem v srdci.

 

Vrchol DIRGE nejspíš proběhl, alba "Wings of Lead over Dormant Seas" a "Elysian Magnetic Fields" zůstávají neohrožena. Takový je můj pocit z novinky "Hyperion". Na předčasný pláč ale není místo, neboť důvod k jeho propuknutí mi zůstal utajen. Novou kolekci skladeb bych nejsnáze označil jako projekt hledání s důrazem na to, co je pro DIRGE typické a o co se mohou stále opřít. Tam, kde země krvácela, dnes jen hřmí a honí se mraky. DIRGE jsou bezesporu stále tou našláplou a masívní kapelou, ale evidentně pokukující po jiných cílech. Jejich snahu je nutné ocenit, stejně jako způsob jakým tak činí, ale nese to s sebou i jistá negativa. Už nedisponují takovou silou, do mysli se občas vkrade jistý druh předvídatelnosti, jakkoli je z DIRGE cítit odhodlání nebýt nutně svázaní. Ještě si úplně nedokázali poradit s tím, že některé motivy znějí až příliš lacině, je nutné jim dodat patřičnou hloubku a ten ženský zpěv je prostě krokem mimo...

 

 

Kapela stojí na rozmezí, které neznamená otočení pomyslným kormidlem někam na klidnou souš, odkud by vedla jedna z těch lehčích cest z robouřeného moře rifů a silové devastace. Zatím jen stojí na křižovatce a mírně našlapují v místech, kudy se dá jít směrem k mírnějšímu projevu, ale zároveň jej jen pohledem kontrolují a hledají jak jej využít. Výsledkem je přístupnější drsnosrst hudební apokalypsy se snahou o zviditelnění a důraznější zapojení nových prvků. Více melodií, smířlivějších tónů, celkového náhledu pod peřinu beznaděje a urputnosti. Bolest ustupuje, ale trvá... DIRGE povolují, ale přesto svírají, a není radno si zatím zahrávat s přehnaným plašením, kudy že by mohly vést jejich další kroky. To nechme jim samotným.

 

Co příliš nenadchne je fakt, že stlačená nahrávka nedýchá, byť je její atmosféra tím, co dýchat potřebuje a vyhání bubáky ven z kraje. Album působí jako podivně rovinaté území, kdy vše splývá do jedné plochy a zataženou oblohu člověk vnímá až při pohledu nahoru. I přesto DIRGE baví, protože jednoduše umí a mají pořád pod čepicí. "Hyperion" neomračuje, oproti minulým albům naopak ustupuje, ale brát se z něj dá, protože pořád hodně dává. Mrakomor se směje po vousy, jeho vichřici zatím slunce nedohnalo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky