Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Disbelief - Protected Hell

DisbeliefProtected Hell

Michal Z14.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Disbelief potvrzují své kvality na death/thrash poli. Věřím, že budou vyhovovat všem otevřeným deatherům a metalistům, kteří hledají hudební laskominy. Po mnoha a mnoha posleších jsem si našel v „Protected Hell“ velmi imponující a komplexní album.

Matadoři německého death metalu Disbelief vydávají po dalších personálních rošádách již osmé řadové album „Protected Hell“. Měl jsem tu čest s předchozími alby „Spreading The Rage“ a „66 Sick“ a nutno podotknout, že recenzovaná novicka je hudebně zase trochu jiná, mírná progrese tvůrců trvá a je lákavá, povzbuzuje znovu se zakousnout do jejich tvorby.

 

Jak už to ale chodí, ne každá změna je ihned chápána a srozuměna dobře. Zářez „Protected Hell“ je nutno pojmout jako řádný flák masa na rožni, ze začátku moc nechutná – je syrový a při obracení vám spadne do uhlíků. Mějte trpělivost, očistěte jej a znovu grilujte, hloubejte a přemýšlejte, jak vlastně chutná. Ve výsledném názoru na album se možná dostaneme do stejného bodu. Album je těžké, ale uchopitelné. Špinavé, přesto přitažlivé. Místy rozvláčné, ale naléhavé a volající vás zpět. Zvolna dostáváte chuť se do něj znovu zanořit a nevyjít.

 

Z alba mám pocity, jaké jsem zažíval u dávných alb Kreator („Renewall“) nebo Coroner („Grin“), v mnoha směrech se v mé mysli stále při poslechu vynořují právě tyto dva kameny thrash metalu (místy mám „podezření“ i na Asphyx). Tímto chci naznačit, že se nejedná o čistý death metal. Lze to povrchně označit jako sexy crossover deathu, thrashe, lehce doomu a sludge metalu. Všechny tyto prvky se na vás hrnou ve zvláště vypečeném tvaru. Nečekejte žádné módní melody skandinávské vsuvky. Tu a tam zaslechnete čerpadlo odjinud, převážně však Disbelief mají od roku 1990 budovaný vlastní rukopis, který jim v současnosti velmi sluší.

 

Album „Protected Hell“ se honosí velmi vyrovnaným zvukem jednotlivých elementů. S chutí je možno vychutnávat vzrušující basovou linku, doporučuji. Celková produkce je špinavější. Pánové nás umějí akusticky rozněžnit, vzbudit mírné obavy a poté do nás napumpovat neskutečnou energii doslova hypnoticko-šamanským způsobem – „A Place To Hide“.  Tato si zaslouží přídomek - nejsilnější skladba alba. Karsten Jäger není typ singera, krytý má jen jednu polohu a mimo klasický řev (přesto mnohotvarý), dokáže přecházet i do dalších poloh mluvozpěvu na čistší bázi. Akustické začátky skladeb death metalové hydře velmi svědčí.  Toho Disbelief využívají měrou vrchovatou. Rytmické linky nenudí a skladba vedle skladby má každá jinou vlastní konstrukci. Místy jsou Disbelief velmi depresivní a vedou nás na scestí žalu a ponurosti. Kytaristé se neštítí psychadelicko-alternativních stěn, což je jen ku prospěchu rozmanitosti alba a jeho chápání. Skladby nikam příliš nepospíchají, většinou mají pomalé nebo střední tempo drtící jarní smýšlení. Ale například taková „Hell Goes On“ přesto trochu toto tvrzení vyvrací a rozcupuje nepřipravené na cáry v rychlejším mlátícím tempu.

 

Na albu je spousta pasáží, které si vás podmaní a zůstanou ve vás, tímto jsou Disbelief identifikovatelní na přemnožené scéně. Vstupuje zde do hry pocit, že vám je s touto upřímnou tvorbou dobře a nepřemýšlíte o opravdovosti hudby, protože ta, která nám je podávána, má vlastní ksicht a cítím, že stojí na pevných základech. Tíživost a hutnost odéru „Protected Hell“ je maximální, vyvážená na gram. Není pomoci jak přestat stále chtít další a další poslech. Záživnost CD roste geometrickou řadou a stále vás vroucně vítá a schvacuje do své moci.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky