Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes bych se rád zastavil u desky, která bezesporu patří mezi ty, které určovaly tok mých tehdejších pohanských myšlenek. Všechno se v těch letech zdálo být opravdovější, člověk byl naivnější, ale hlavně zanícenější a oddanější tomu, čemu se snažil věřit a odkládat tak pravou realitu na dobu neurčitou. Zimy byly chladnější, řeky meandrující v lesích kouzelnější a strach z rozdělávání ohňů v národních parcích byl minimální. Ač jsem si kvalitou této desky nebyl zpočátku dvakrát jistý a pořád pošilhával po sousedních kurnících, nejsem jistě sám, kdo "The Olden Domain" nakonec propadl. Je znovu rok 1997 a já se chystám na další poctivý výlet přírodou, a to ani nemusím daleko od dveří. Tehdejší návštěvy Redblacku prostě měly své kouzlo a při jedné z takových jsem si dotáhl domů také druhé album Borknagar.

Jasně, můžeme tu debatovat, které že album Borknagar je to nejpřínosnější a jestli jejich debut s mlhavě vyobrazenou chatrčí uprostřed lesa je tím nejkultovnějším odkazem jejich hudby. Asi je, ale já bych se spíš přiklonil k myšlence, že Borknagar mají své místo na scéně, které si vydobyli postupně, a to především svým neotřelým pojetím metalu. A prakticky každá jejich práce by si měla najít své zastání. A je jedno, ke které se přikloníte a kterému ze zpěváků dáváte přednost. Je-li vám bližší špinavější a blackmetalovější produkce, nebo vám víc voní kultivovanější tváře dospělých mužů a jejich progresivnějších myšlenek vedoucích stále do těch stejných hvozdů a korun stromů. Jen s většími zkušenostmi. Já osobně mám rád každé album Borknagar, některá více, jiná zase klidně pár let oželím, abych si je časem znovu připomněl. Pro "The Olden Domain" mám ovšem zvláštní slabost a důvody jsou to zejména nostalgické.

Dalším z důvodů je (a to i přesto, že v těchto časech bylo poněkud "přegarmováno") Ryggův hlas. Právě specifický projev tohoto pána vidím v hudbě Borknagar raději, než jeho další dva následovníky. Jak Simen, tak i Vintersorg jsou jistě muži na svých místech, ale jiného vokalistu než Garma si zkrátka na "The Olden Domain" představit nedokáži. Z tehdejší sestavy se také sluší připomenout Ivarova účast, kterému na chvíli parťák Grutle usnul na trůnu (hodně vína při pózování na obal Eld), a tak bylo nanejvýš vhodné si odskočit, sáhnout ve studiu po klávesách a odehrát si své atmosférické party pro "The Olden Domain". I s věnováním svému otci (Om hundrede aar er alting glemt).

Své si ke konečné podobě desky také řekl producent Waldemar Sorychta, neboť její vzletnost, která se snaží projít mlhou spuštěnou nad údolí, je přesně taková, jaká se tehdy ze studia Woodhouse linula. Stačí si znovu pustit devadesátková alba Tiamat, The Gathering a pár dalších. Ovšem ani tohle "The Olden Domain" nijak neuškodilo, spíš naopak, docela to desce sluší. Krok vedoucí od debutu Borknagar je to velký, špína z obličejů je setřena a byť se její podíl na nahrávku dostane, není to zdaleka taková devastace jako v případě první desky kapely. Vrchní dárce pohanských rituálů Øystein měl v hlavě posun a ten první krok se snažil uskutečnit právě na "The Olden Domain". Tahle deska je pak tou, která je pomyslým mostkem mezi úplně dřevními Borknagar a těmi, kteří vyběhli z lesa, nasadili chytré brýle a listují si v knihách, aby dohnali, o co se v divokém mládí připravili.

Zvuk je stále jakýsi zakalený, i když podstatně čistší než na debutu. Nač ovšem hledat podstatu Borknagar v jejich zvuku? Ta je přece v jejich celkovém uchopení pohansky metalové hudby. A ta je dostatečně chytrá a přitom stále ze strany šlehaná větrem, aby jste si při každém dalším poslechu řekli - jo, tohle jsou Borknagar. "The Olden Domain" není albem, které z diskografie kapely zásadně vyčnívá, takové album ostatně Borknagar ani nemají. Je ale přesně takovým albem, které definuje jejich první nadechnutí k progresivnějším zítřkům a to i přesto, že nohy jsou stále zabořeny hluboko ve sněhu a chuť se tuhé zimy zbavit absolutně žádná.