Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trochu počítání a pár dat na úvod nebude od věci. Slovenské elektronické duo dISHARMONY se dalo po pěti letech znovu do pohybu a nebyla to úplně náhoda. Ono šlo během těch posledních pár měsíců rozklíčovat, že se něco děje. Napřed to bylo na konci roku 2019 vydané EP Subdivided, pak následovala povedená spolupráce s Vanessou na desce Ghost Army a vše završilo dvouskladbové dílko Reborn, které šlo ven těsně před Vánocemi. Bylo to na spadnutí a já se na to spadnutí těšil. Už mi ta zlověstná pocitovka, ten mechanismus s duší docela chyběl.

Novinka Resonance symbolizuje další výlov skrytých, temných pocitů na dráze pochybnosti - euforie a zpět. dISHARMONY se za dobu svojí existence vyšvihli do polohy uznávaného souboru s vlastním rukopisem, na který když člověk seznámený s děním v domácím elektro undergroundu narazí, nemůže vypustit z úst jiné jméno. dISHARMONY zkrátka jdou svojí cestou, na které umí sestoupit hluboko pod zem, aby tam nesetrvali po celý čas, protože mají v rejstříku i svá světlá místa a chytlavost je jejich druhé Já. Pro nepolíbené nebo náhodné kolemjdoucí budu ale konkrétnější. Jak jsme už u Disharmony zvyklí, jejich záběr sebou nese prvky industrialu a EBM, stejně jako zasněných atmosfér a melancholie. Je to elektronika, ve které se to pere.

Resonance otevírá nový obzor tohoto rozkročení. Nijak jej neboří, ale posouvá. Je potěšením slyšet, když zkušenosti mluví ve prospěch kapely, když ta hudba pořád roste. Jistě, dISHARMONY mají nějaké svoje limity a pořád docela úzký prostor k vyjádření, ale celkový feeling, maličkosti a posun v komponování nese kapelu dál. Když hned po intru kapela ve Frozen Faces nabere do plna svou typickou košatost, poté ji povznese smyčci (jen zlehka) a nakonec mi v mysli vyloudí fragment ze seriálu Gomorra (podobnost čistě náhodná), vím, že jsem tady správně. V I'll find the way si zahostoval Mortum alias Human Vault a je to vážně takový střet dvou mechanismů, aneb když vášeň promývá prskající elektroniku na spodku, to tvrdé jádro. V Loopers slyším jak Depešáky jdoucí jiným směrem, tak asociace a zvuky, které umí probudit skutečně silný prožitek. Je to taková emoční hradba. Dnes už stará známá Reborn je industrializovaná cesta do Vesmíru a Vacuum zase temně sklíčená hmota uzavřená asi zrovna tam někde na vzdáleném místě v galaxii, kam doplul prostorem i zvuk fujary. A ta zazní i na konci alba v Back To Life, aneb kus robotizovaného Slovenska, než všechno utichne. Jen velmi zkráceně...

... protože to není ani tak o tom vyjmenovat si skladby a říkat si k nim své pocity. Každý má jiné a každý by si měl vyzkoušet vlastní reakce. Hudba dISHARMONY učinila ve svém typickém soundu nový krok a ten mě baví následovat. Obalila své sny hustou kabeláží a rozvibrovala je v neurotické tiky ve vlastní hlavě. Resonance je deska, která narostla na významu zvuku kapely a poslouchá se zcela přirozeně, bez nutných ústupků. Už dávno to není hudba na pozadí, kdy si není dobré příliš komplikovat myšlenky a nořit se jen na okraj, kam člověk dosáhne. Dnes je to vlastně přesný opak. Ten sound je třeba projít beze zbytku a zachytávat podrobnosti. Ty tomu dodávají na významu. Za mě je Resonance v mnohém dál, než předchozí počiny dISHARMONY a je to jejich nejlepší práce. O tom jsem přesvědčený.

Ano, je to celé o zvuku. O tom, jak jeho specifika doplnit těmi méně tradičními prvky, nebát se, klidně i trochu zariskovat. O vývoji, o zkušenostech a o napojení se na stejnou vlnu. Bez toho to totiž nejde. Neřekl bych, že jsem překvapen, jako spíš rád, že dISHARMONY model  2021 přidali na atraktivnosti a jsou dál, snad i výš.